A Zlatý mikrofon získává.......skupina Zlatý den!

Představte si, že bydlíte v Osmanské říši, vládne vám sultán, život vám řídí korán a středověké právo šaríja. A pak se jednoho dne probudíte a všechno je jinak: nový paša – islámem pohrdající prezident Mustafa Kemal, známější pod čestnou přezdívkou Atatürk (Otec Turků) – totiž vzal budování moderního Turecka a jeho kulturní identity z gruntu: státu vtiskl sekulární charakter a vše, co jen vzdáleně připomínalo Osmanskou říši, pobořil jako modlu. S hlavním kulturním ideologem Ziyou Gökalpem se hodně zaměřili na hudbu a ta dosud všude znějící arabsko-muslimská musela dokonce na čas zmizet z veřejných médií: přednost dostaly jazz, tango, valčíky a evropské opery. Došlo to dokonce tak daleko, že se přetáčely filmové soundtracky. V rámci tzv. nacionalistického kosmopolitismu vynesli oba vládci na stůl až nepravděpodobné zadání pro novou tureckou hudbu:  vraťme se k té z předislámských časů a propojme ji se západní. A kde ji vzali? V Anatolii, neboli Malé Asii, kde se odstrčena do pozadí uchovala v původní podobě. Vláda zafinancovala enotmuzikologický sběr anatolské lidové hudby a muzikanty ji přinutila hrát a propagovat. 

Drama se nakonec zmírnilo, protože Turci odmítající se vzdát oblíbené arabské hudby, houfně přešli k poslechu zahraničních rádií, takže zákaz vysílání byl odvolán, na cílu vložit do kolébky budování moderního národa novou „civilní hudbu" se však nic nezměnilo. „Vzory hledejme na Západě,“ hlásal Atatürk.

Myšlenka na hony vzdálená dění v ostatních muslimských státech, nezanikla ani prezidentovou smrtí. Následující vládní garnitura v ní pokračovala a v 60. letech ji strategicky využila: čerstvě narozený rock v rukách mládeže považovala za nebezpečný nástroj a ve snaze otupit jeho protestní ostří tlačila tvůrce do lidové noty. Turecko se smršti rock´n´rollu a nástupu Beatles nevyhnulo a vysokoškolští studenti jako jinde ve světě zakládali kapely přebírající zahraniční hity. Když v roce 1963 Erkin Koray složil první originální skladbu Bir Eylül Akşamı s tureckým textem, jakoby pootevřel stavidla pro následovníky.

Dokořán je však rozvalila vládou podporovaná soutěž Altın Mikrofon (Zlatý mikrofon) pořádaná nejsledovanějšími tureckými novinami Hürriyet v letech 1965–68. Vítězové získali možnost natáčet album a koncertovat po celé zemi. Mělo to však háček: přihlásit se mohl pouze tem, kdo použil tradiční, ať už anatolskou nebo jinou tureckou  hudbu nebo se alespoň pokusil o ohlasovou skladbu s tureckým textem, byť na západním rockovém fundamentu a s nabroušenými elektrickými kytarami. Vláda tak docílila toho, že tvůrci brzy přidali také turecké loutny saz a bağlama a z lidových pramenů čerpali i rytmy.  Zrodil se tzv. anatolský rock: neobyčejná hudba, zastřešující experimentování se západním  rockem, psychedelií, syntezátory, funky, popem, disco nebo surfem. Dodnes se má za to, že pouhé tři roky trvající soutěž proměnila anatolský rock (někdy také anadol rock) v unikátní fenomén, násilně ukončený až vojenským převratem v roce 1980, kdy prakticky ze dne na den v atmosféře strachu zanikl a většina slavných hudebníků opustila Turecko.

Za návratem dnešní generace k anatolskému rocku nehledejme pouze nostalgii, odráží se v ní také obdiv k revoluční tvůrčí svobodě, tedy k podmínkám, kterým současný Erdoganův sultanát zdaleka nepřeje. K nové popularitě přispělo také internetové uložiště, kdy na spoustu novodobých hledačů zničehonic vyskočila neznámá turecká hudba, na první poslech fascinující nezvyklým psychedelickým zvukem. A tak se po ní začali shánět: ideální chvíle pro nástup retro  kapel, bez ohledu jestli tureckých nebo zahraničních.

Vytasit se s resumé o pouhém kopírování přitom nelze: třeba holandsko-turečtí Altın Gün se zpěvačkou Merve Daşdemir, lahodící pamětníkům už kýčovitým názvem Zlatý den, skladby dávných anatolských rockerů – Barış Manço, Selda Bağcan nebo Neşeta Ertaşe – posouvají bzučením syntezátorů málem do 80. let. A turecká rockerka Gaye Su Akyol nás konfrontuje s tehdy paralelně se rozvíjejícím stylem arabesk (arabesque), což nemělo a nemá nic společného s klasickými arabeskami, ale s arabsky laděnou hudbou vesnických imigrantů, procházející na předměstích tureckých metropolí tou samou moderní proměnou, jen o něco méně zabalenou do psychedelického oparu a namísto kytar s důrazem na zvuk elektrifikované loutny saz.  Mezi městskými intelektuály měly navíc emocionálně odzpívané arabesky dost špatnou pověst, vnímali ji jako hudbu nevzdělané chudiny, odmítající se podřídit bezbřehé lásce k západním inspiracím.