Krasavce z filmů pro pamětníky uvidíte pěkně pohromadě v Kopřivnici

Takzvané lidové tatrovácké vozy byste na silnicích běžně viděli v první polovině dvacátého století. Dnes mají veterány v garážích nadšení sběratelé anebo jsou v muzejní expozici Technického muzea Tatra v Kopřivnici.

Opečovávaným pokladem jsou populární „téčka". Svého času byly tyhle vozy konstrukčně velmi pokrokové, a zaujmou i dnes. Třeba speciálním místem v kapotě pojmenovaným sedadlo pro tchýně.

Při obhlídce krasavců tam s prachovkou můžete potkat paní Janu Rusinovou. „V zimě umýváme komplet – válce, motory i auta. A co druhý den nebo i dennodenně, podle toho kolik je návštěvníků a jak se práší, se oprašují všechna auta. Je to tady velice příjemná práce,“ pochvaluje si.

T57 Hadimrška

S někdejším šéfem muzea Karlem Rosenkranzem stojíme u nablýskaného tmavě modrého nablýskaného kabrioletu. Říká se mu také Hadimrška. Je to podle filmu s Vlastou Burianem?

„Prakticky tam vznikl ten název v tom filmu To neznáte Hadimršku a lidé sami od sebe dali té sedmapadesátce, která byla ve své době lidovým automobilem, název Hadimrška,“ vysvětluje Karel Rosenkranz.

Tatra 57|foto: František Tichý

„Popularita toho vozu je srovnávaná s popularitou toho filmu,“ dodává kurátor Radim Zátopek.

Lidové označení Tatry 57 automobilka potom využila v propagaci. Jak ale říká Karel Rosenkranz, je to problém pro zahraničí. „Cizinci se vás zeptají, co to vlastně je hadimrška. A to je nepřeložitelné. Byly problémy jim to vysvětlit,“ vzpomíná.

„Malý had a ještě navíc mrcha, že. Co si budeme povídat,“ žertuje Radim Zátopek. „Ale na prospektech se Hadimrška skutečně vyskytuje.“

Sedadlo pro tchýni

Než se na trhu objevila sedmapadesátka, pořizovali si auta jen ti nejbohatší lidé – průmyslníci, baroni a knížata. Až pak se automobily začaly rozšiřovat i mezi další lidi.

„U Tatry byl rozdíl například proti Fordu ten, že Tatra dělala mnoho karosérických verzí, zatímco Ford dělal jenom jeden typ. Byl například dvoumístný roadster, který měl vzadu ještě kufr, který sloužil zároveň jako třetí sedadlo – říkalo se mu swiegermuttersitz. Tam se vozila vzduchem chlazená tchýně. Myslím, že pro tchýni to bylo perfektní, protože ona pak nemohla mluvit. A to je to nejkrásnější, co může mladý pár potkat,“ směje se Radim Zátopek.

Více o stařičkých tatrovkách uslyšíte v záznamu magazínu Křížem krajem – viz odkaz ‚Přehrajte si celý příspěvek‘.

Muzeum kopřivnické Tatry|foto: František Tichý