Podzimní kaštany

Ať si kdo chce co chce říká, podzim je nádherné období. Zvláště září a počátek října, kdy ještě svítí slunce, stromy se barví dozlatova a všude je cítit krásná vůně plné zralosti. Kdybyste se mně však zeptali, co mám na podzimu vůbec nejraději, odpovím, že kaštany. Ty malé, hnědočervené plody majestátných stromů, které neodmyslitelně patří ke koloritu naší krajiny i našich měst.

Nevím, jestli to mám ze svých školních let, kdy jsme povinně sbírali kaštany, aby pak v zimě měla zvířata co jíst. To jsme je nosili po taškách do třídy, kde byly sběrným referentem důkladně zváženy a nevýkonnější sběrač dostal od učitelky velkou pochvalu. Nebo jsme si přinesli jen pár plodů a za pomocí vlastní fantazie vyráběli různá zvířátka a kaštanové tvorečky.

Každopádně pokaždé, když jdu na podzim kolem nějakého z těch krásných stromů, mám oči doslova přilepené na zemi, aby mi neunikl žádaný úlovek. Teď v září je to těžká práce, pod kaštanem nacházím jen prázdné slupky. To mě předběhli školáci, kteří celé odpoledne házeli klacek do větví,aby tak uspíšili přirozený chod přírody.

Mé období začne později, když už se všichni ti malí sběrači nasytí. Zvedám ze země kulaté hnědočervené kaštany, strkám je do kapes a když už tam není místo, skončí v kabelce. Ráda je nosím v ruce, hmatem zkoumám jejich chladivý hladký povrch. Ráda pozoruji jejich barvu a cítím jejich vůni.

Když se podzim nachýlí a na stromech už nezbude vůbec nic, sčítám své úlovky. Často zjistím, že jsem nasbírala pěknou kupu kaštanů. Jenže teď už mě za to nikdo nechválí. Nevadí.

Další radost přijde, když zjara vyklouznu z teplých bund a obleču si na sebe lehčí kabátek. Čeká mě tam totiž pozdrav minulého podzimu - tentokrát už pěkně seschlé a zešedlé kaštany. Chvíli je tam nosím, a pak je odložím. Je totiž třeba udělat místo pro nové. Podzim je tady přeci za chviličku.