Úsporný způsob chování a ekologie. I to jsou hodnoty kamnáře Jana Křivonožky

Navíc se věnoval dobrovolnické činnosti, pomáhal na několik stran lidem různě potřebným, až se našel ve způsobu života, který mu vyhovuje. Nejen, že staví kamna a pece, ale vyznává minimalismus, to znamená, že si pořizuje jen věci nutné a neshromažďuje kolem sebe mnoho zbytečného. Ekologie a úsporný způsob chování, to jsou jeho hodnoty.

V jeho vyprávění neuslyšíte žádný apel ani naléhání, aby tak žili všichni, ale stejně budete mít chuť to třeba zkusit nebo o tom alespoň slyšet více. A samozřejmě i o kamnech a pecích, protože jejich tvorba je alchymie.

Jan Křivonožka o studiích v Praze:

Na tom „matfyzu“ jsem pochopil, že ta velká věda pro mě úplně není, tak jsem magisterský titul chtěl dodělat na nějakém vlídnějším oboru. Tehdy se otevřela environmentální fakulta na Zemědělské univerzitě. A průběh toho studia mi umožňoval věnovat čas neziskovým aktivitám.

Tehdy jsem trošku pracoval s postiženými lidmi a pro Člověka v tísni a chtěl jsem se věnovat nevýdělečným věcem. Dělaly mi radost a dávalo mi to smysl – být v Praze a zároveň třeba dělat Jeden svět.

Tu Prahu jsem si vybral dobrovolně a těšil jsem se na tu velkou školu, kam jsem se dostal. To, že jsem se tam malinko ztratil a nevěděl, co mám dělat, to je jiný příběh. To bylo to moje hledání. Ale Jedličkův ústav, Člověk v tísni a podobně, to mi dávalo ohromný smysl.

O kamnářství:

Ono navazuje na velkou českou tradici keramickou. Kamnařina se částečně z keramiky vyvinula. A ta česká byla v minulosti velmi kvalitní. Vůbec ta středoevropská – Rakousko, Česko, Německo i Slovensko, byly vždycky špičkové. Ale po válce nastala taková pauza, byly i jiné způsoby vytápění, jiná filozofie. Centrální vytápění uhlím. Ale po revoluci začalo zase oživovat.

Já se stále ty věci učím. To řemeslo je velmi živé, i od nás se dnes inspirují třeba v Německu, Rakousku a my zase od nich.

Náš typický zákazník je takový, který přemýšlí více do hloubky o tom, čím bude topit. Jak bude závislý na elektřině, plynu nebo jestli zatopí i dřevem. A to může získat od lesníka. Nějaký kus, který se stejně musí pokácet, si může odkoupit a zpracovat. A tím zároveň udržuje rovnováhu v krajině. Je v tom ta obnovitelnost.

O jednoduchosti bytí a žití:

Vlastně nevím, jak pojmenovat to, jak my žijem. Kdysi jsme si mysleli, že budeme žít soběstačně, ale to tak vůbec není. Tvrdit to by bylo pokrytecké.

Aktuálně nejsem schopen vypěstovat ani bramboru, protože na to prostě nemám čas. Ale mám pocit, že chceme, nebo k tomu máme vztah, fungovat tak, abychom neměli zbytečně moc věcí. Ať jsou to prostě ty, které využíváme, nejlépe třeba i od místních výrobců. Když to jenom trochu jde. Ale je to intuice, je to pocit.

Asi by se to dalo nazvat tak, že je nám blízký minimalismus. To vnímám jako takové hnutí – jak mít ten život lehký. Bez zbytečných věcí a nánosů, závazků. Ale určitě nejsme dokonalí minimalisté. Jsme rodina, která má tři děti, a ty krabice s tím Legem se tam prostě válí...

Ale třeba se snažíme působit na prarodiče, aby ty dárky byly takové vědomější. Ať to není spousta krabic, které po půl roce skončí v popelnici.

Zažili jste ten okamžik, kdy se s někým vidíte poprvé, v tomto případě podruhé, ale vlastně se znáte odjakživa? A když trávíte čas v hovoru, je to až fyzická radost? Honza má zajímavý dar naplnit místnost takovým tím „milým hezkem“. Vlídnou tváří, ale i svou duší. Má respekt ke světu, krajině, planetě, lidem, působí v úspěšné rodinné firmě v kreativním řemesle a cítí přirozenou nutnost žít v nějaké skromnosti, protože toho pak může více věnovat potřebným. Nejen hmotně, ale i svým přičiněním. Od něj se velmi lehce můžeme nakazit dobrem.

Kateřina Huberová o setkání s Janem Křivonožkou