A tak se člověk vrací na kruhy své, říká o své divadelní pouti Veronika Forejtová

26. září 2022

Dáma, která 8. října převzala cenu Thálie za celoživotní mistrovství. Její původní touha směřovala k baletu. Věci se ovšem odehrávaly jinak a ona se ponořila do činohry. S manželem Zdeňkem, také hercem, žili krásný divadelní život. Zdeněk byl hybatelem a nutil je oba neustrnout na místě.  A když už jim angažmá začalo být jistotou, sbalili kufry a jeli hrát jinam. Dodnes je mu za to vděčná.

Rozhovor byl natočen v září, ještě před převzetím ceny.

O Ostravě, divadle a pouti:

Je známo, že nepocházím odsud, jsem z Ústí, ale Ostrava mi opravdu přirostla k srdci. Vymyslela jsem si pro ni slogan, že ta těžká práce, která tu byla, že křiví záda, ale rovná páteř. My jsme třeba nějaký čas bydleli v Karviné a jezdili hrát do Českého Těšína. Můj muž nikdy nechtěl bydlet ve městě, ve kterém jsme měli angažmá. On říkal, že nikdo nemusí vědět, kolik si kupujeme rohlíků. Jak jsme to zvládali, to dneska vůbec netuším. To, že jsme střídali angažmá, to byla taky manželova iniciativa. On tvrdil, že jistota angažmá je hercova smrt. A tak se stávalo, že se nám začalo dařit, měli jsme krásné role a všechno plynulo a on přišel a řekl: „Verunko, jedeme, viděl jsem stěhováky...“ A tak jsem zase sbalila kufry.

O životní lásce:

Já jsem ho viděla a věděla jsem, že bude můj. Nevím proč. Jemu můj temperament naháněl strach.  To nebyla přeskočená jiskra, to byl plamen. Ale měl úžasný smysl pro humor. My jsme se pořád smáli. A byli jsme opravdu stále zamilovaní. Já jsem ho kolikrát viděla, když myslel, že se nedívám, jak na mě s obdivem kouká. Léta jsem šila, dodnes nosím to, co jsem ušila sama. A můj muž mi vždycky pomáhal s délkou. A pokaždé mi řekl: „Tobě to tak sluší.“  A já už dnes nešiju, protože to mi už dnes nikdo neřekne. Byl úžasně svobodomyslný. A když jsme se brali, tak ne nevěsta, ale on vám plakal. A já jsem mu tehdy řekla, že mu slibuju, že dnes kvůli mně pláče naposledy.

O plynoucím čase, věku a vesmírném běhu:

Staří Řekové nám nechali velkou moudrost. Koho Bohové milují, umírá mlád. Víte, v tomhle věku už opravdu jenom ztrácíte. A máte jedinou jistotu a tou je smrt. A Teď je to ta síla umět žít to, co žít musíte. Věřím, že ta energie, která tu je, že ta přece hýbe Vesmírem. Proč bychom jinak žili? Nebojím se smrti, ale umírání. Můj muž měl těžký odchod. A proto nemohu věřit v Boha, protože pokud je, tak rozhodně není milosrdný.  Věřím v jakýsi vyšší princip. Dějí se mi totiž zvláštní věci. Hlavně od chvíle, kdy odešel manžel. Třeba sekám trávu a začne krápat a já se podívám k nebi a řeknu: „Zdenulko, ještě prosím pět minut.“ Ono přestane, já dosekám, schovám sekačku a začne lejt. Před tím slavnostním večerem nemám trému. On tam totiž bude se mnou.

Veronika Forejtová

Zážitek autorky rozhovoru:
Od prvního momentu setkání bylo v prostoru velmi příjemně. Musela jsem se znovu ubezpečit, že téhle dámě je opravdu 80 let. Krásně vypráví, to jazykové řemeslo je, sakra, znát. Říkala jsem si, že k celoživotní Thálii se bude slušet vzpomínat na to divadelní umění, ale paní Veronika to umění a sebe samu neprožívá. A tak jsem byla vděčná, že hovor plynul o životě. Se všemi jeho tajemstvími. Třeba o tom, jak její muž, životní láska, řídil jejich praktický život, a jak do něj vstupuje i dnes, když tu fyzicky není, o lásce k historii nebo o vztahu ke slovu, kterému příliš velký význam nepřikládá.  Ale celý život s ním nakládá s pokorou a pečlivostí. Díky.

Spustit audio