Abigail Washburn, Béla Fleck a ztracenci od Dylanovy řeky

Složit hudbu k bezmála padesát let starým textům Boba Dylana, který vás k tomu osobně vyzve a vy ani pořádně netušíte, co ho k tomu vedlo? No, na rovinu, hodně zapeklitý úkol a pro někoho rovnou umělecká sebevražda. Americký producent T Bone Burnett ovšem výzvy, a to i ty největší, nikdy neodmítal, navíc jsou s Dylanem dlouholetí přátelé. Takže sehnal několik zpívajících muzikantů, zavřel je loni v březnu na dva týdny do studia Capitol Records, kde všem rozdal původní Dylanem ručně psané texty a prohlásil, že ne nutně se o ně musí poprat, takže pokud jedny verše zhudební víc lidí a vznikne tak několik odlišných skladeb, mohlo by to být i zajímavé. A také že ano, ačkoliv nejeden dylanolog zaskřípe zubama, jakouže to hudbu si jejich pastýři dovolili podsunout. V tom totiž spočívá Burnettův fór: ačkoliv texty pocházejí z roku 1967, z Dylanova legendami obestřeného "basement" období, skladby mají současný friendly zvuk a nesou v sobě skladatelský rukopis autorů; ryzí reakci na text a ne nutně vždy dylanovskou. "Elvis Costello napsal skladbu jako Elvis Costello, jenom měla shodou okolností Dylanův text," vysvětlil přístup Taylor Goldsmith ze skupiny Dawes.

Co jiného přece chtít i po Marcusu Mumfordovi (Mumfords& Sons), Jimi Jamesovi (My Morning Jacket) a Rhiannon Giddens (Carolina Chocolate Drops) než osobní vklad, jakkoliv se všichni do jednoho k odkazu Dylana vždycky hlásili. Burnett okolo z jamování spontánně vytrysklých verzí - mix anglického folku, americana, popu, old-time music, gospelu a řezavého rocku - a nadupaného muzikantství vyhlášených multiinstrumentalistů, jakými bezesporu do jednoho všichni jsou, vystavěl exkluzivní sound produkci. Shodneme se proto na tom, že pravým požehnáním pro album Lost on the River: The New Basement Tapes je Burnett schopný stmelit i nestmelitelné, z nesourodosti vygenerovat originální hudební projekt. Spousta skladeb strhne a není těžké si tipnout, že po nich sáhnou fanoušci jednotlivých aktérů. Tvůrci těží z vděčného příběhu nalezených textů, vždyť Dylan zůstává pořád silným tématem, hudebně z něho ale utíkají, nepodřizují se mu natolik, aby každému hned naskočilo: to musí být zaručeně něco od Dylana.

Béla Fleck & Abigail Washburn, první společné album naprosto rovnocenných manželských partnerů: to jen pro ty, kterým skvělá banjistka, zpěvačka a přesahy proslulá skladatelka Abigail dosud unikala; i když, pardon, něco takového snad ani není možné. A zbytečných obav zbavuje také vždy přesně mířící recenzent Robin Denselow: "Doporučujeme i těm, co si myslí, že nenávidí banjo."Od jiných nástrojů oproštěné album nevzešlo z exhibičních ambicí, jak by někdo u mistrovských hráčů předpokládal: s každým poslechem roste do výšin emotivním, až naříkavým, studiově několikrát "zdvojeným" hlasem Abigail a zvoleným repertoárem, převážně z amerických sbírek.

Připomínaný prvotní impuls k vzniku desky- narození syna a rodinná pohoda - dvojici určitě nezatáhl do bažin rozplývání se z domácího štěstí: zmínek o smrti je tu docela dost. Anglickou baladu Pretty Polly i její vlastní Shotgun Blues zpívá Abigail z pohledu víceméně nešťastných vrahů: "V těch starých písních miluji, když vypravěč vlastně sděluje: OK, jsem fakt v háji. Uvidíme se v pekle."Opačným směrem se vydává oblíbený tradicionál What Are They Doing In Heaven Today?. Pokud jde o nanebevstoupení: Bélu za to, co dokázal a umí s banjem a za odmítání držet se bluegrassových šablon rozhodně čeká. Prvotní magnetizace hlasem Abigail na albu totiž brzy přejde také v obdiv nad Bélovým složitě strukturovaným, kapelu místy skoro nahrazujícím hraním a New South Africa , skladba z roku 1994 věnovaná nově zvolenému presidentovi Nelsonu Mandelovi, dokazuje, jak hodně ho zasáhly studijní výlety do Afriky.