Baiuca: V Galicii sice na čarodějnice nevěří, ale určitě tu prý žijí

Potkáte-li v Galicii procesí mrtvých duší Santa Compaña, okamžitě namalujte na zem kruh a vstupte do něho. Nebo si lehněte tváří k zemi a dělejte, že tam nejste. Můžete také vzít nohy na ramena, ale to se moc nedoporučuje. Neutečete ani před účinky alba Embruxo, na kterém elektroproducent Baiuca představuje legendární mýty, rituály a pohádky severošpanělského regionu.

Mnohým turistům stačí, když v dané zemi navštíví památky a přírodní scenérie, zajdou do restaurace na lokální speciality a získají tím pocit, že poznali všechno. Což se vám v Galicii bohužel nepodaří. Tím spíš, že se tu ocitnete na konci světa, kde dále „není nic nežli moře a jen moře, kteréhož kde je konec, Bůh milý sám toliko ví“. Bavíme se o mysu Cabo Fisterra, kam poutníci do Santiaga de Compostela pokračují, aby tu rituálně spálili prošoupané boty. Je odsud úchvatný pohled na Costa de la Muerte (Pobřeží smrti) a je tu možné potkat Santa Compaña neboli Svatou společnost, kdy průvod mrtvých duší vede živá osoba, prokletá údělem plahočit se takto měsíce nocí – a ráno si z toho nic nepamatovat – dokud nezemře únavou nebo ji někdo nenahradí, což se klidně může stát i vám, když se zpívajícímu a modlícímu průvodu vonícím po spáleném vosku připletete v Galicii do cesty. Přidejte k tomu tajemný hořící nápoj Queimada, skákání o půlnoci přes sedm vln a průchod kamennou bránou do světa mrtvých Porta do Alén a musí vám být jasné, že pokud jde o magii, v Galicii se nudit nebudete.

„U nás existuje mnoho rituálů a legend, o kterých jsem si myslel, že by je měli lidé znát a tak se staly ústředním tématem alba, stejně jako ženské hlasy, protože ženy představují nejdůležitější ochránkyně galicijské kultury a historie,“ vysvětlil Baiuca, proč na většině skladeb slyšíme kvartet Lilaina, reprezentující galicijskou tradici pandereitas, tedy úchvatně zpívající ženy doprovázející se na tamburiny.

Baiuca, vlastním jménem Alejandro Guillán, pochází z městečka Pontevedra, historicky spojeného s Kelty. Ti v Galicii kdysi prokazatelně žili a zůstalo tu po nich nejen mnoho památek a mýtů, silnou stopu zanechali také v galicijské hudbě, která tím pádem zní víc jako irská, než španělská. Říkat ji ale keltská, tím jen galicijské hudebníky spolehlivě urazíte. Ačkoliv jsou národním nástrojem Galicie výrazně mečivé dudy, nazývané gaity, Irové ani Skotové dudákům nemohou konkurovat; i třeba z toho důvodu, že k nim vždycky neodmyslitelně patřily ekipy bubeníků. Ty Bauica, sám skvělý dudák, nahradil elektronikou, ale hlavní trumf galicijské hudby z ruky nepustil. Tím jsou rytmy, kdy by jeden předpokládal, že v nich také doznívá keltská minulost nebo mají něco společného s ohnivou španělskou náturou. Překvapivě nikoliv: nejen Bauica, ale skoro každý galicijský muzikant vás odkáže do severní Afriky, mezi Berbery. Nikdo ještě nepřišel na to proč, ale Galicijčany tahle záhada moc netrápí a o to méně musí Bauica na albu rytmicky spekulovat. Zvlášť, když má k ruce vynikajícího perkusistu Xosé Lois Romera.

„Svatá inkvizice čarodějnické procesy v Galici neprováděla, protože tady žádné čarodějnice nejsou, my máme meigy,“ řekl Baiuca k vydání singlové skladby Meigallo, věnované dalšímu galicijskému národnímu fenoménu, důvodu proč se regionu přezdívá Galicia Terra Meiga. I Svatá inkvizice totiž dospěla k názoru, že galicijské meigy se nepaktují s ďáblem, neprovozují černou magii a nesvádějí z cesty poctivé křesťany, ale šlo spíš o vesnické léčitelky, kořenářky, rituální zaříkávačky a vědmy, zbavující chudinu světského trápení. Ta si pak do meig promítla veškeré legendy a tím předurčila jejich status ikon galicijské mytologie. „My na meigy nevěříme, ale nepochybujeme o tom, že existují,“ dozvíte se na potkání v Galicii.

Bauicovo album Embruxo je dobrým příkladem úspěšného propojení elektroniky s tradicemi, které vychází vstříc hlavně mladé generaci, hledající s běžnou hudbou souvislost mezi minulostí a dneškem jen velmi těžko. „Žijeme v době, kdy okolo sebe slyšíme globální unifikované hudební žánry, s nimiž je obtížné se nějak definovat. Ta hudba zní stejně v Barceloně jako v Tokiu a tak jediné co vám při touze se nějak identifikovat a odlišit od ostatních zbývá, je obrátit pozornost k vlastním jedinečným hudebním kořenům. A to jsem měl při natáčení alba na mysli,“ řekl Bauica, vítající ve skladbě Veleno jediného zahraničního hosta: asturijského zpěváka Rodriga Cuevase, stejného zapálence pro regionální kultury jako je on.

Spustit audio

Související