Básník Petr Hruška pokřtil svou novou knihu, kterou musel psát nadvakrát

Nevzdal se a do psaní se pustil znovu. A výsledek - básnická sbírka Jedna věta - právě vychází jako samostatně neprodejná příloha magazínu Revolver revue.

Na projektu Revolver revue Jedna věta se podílela už celá řada autorů. Nikdo z nich ale zřejmě neměl s psaním takovou práci jako právě vy?

Ano, ten rozdíl mezi mnou a těmi ostatními autory je v tom, že já jsem ji musel napsat dvakrát.

Ztráta sešitu s novými básněmi tehdy čerstvého laureáta Státní ceny za literaturu obletěla doslova celou Českou republiku...

Reakce byla nečekaně masová. Nikdo jsme si to neuvědomovali. Nakladatelství v dobré víře, moje žena, která se o tom zmínila na Facebooku, rovněž v dobré víře, že by mohl někdo něco najít... Ale lidé se potom začali velmi masivně ozývat. Mnozí vyjadřovali účast, ale byli i jiní, kteří to viděli úplně jasně – to je marketingový tah, to je chytráctví autora nebo nakladatelství. To jediné neměli rozhodnuté.

Navzdory tomu, jak usilovně jste se snažil rukopis najít, tak zůstal navždy ztracen. Jak těžké potom bylo pro vás začít znovu psát?

Ty první dny jsem měl pocit, že už v životě nenapíšu větu. Byl jsem uražený na celý svět a hlavně jsem byl jaksi ochrnutý. Ale musel jsem to oznámit nakladatelství, také už s úzkostí, zda mi budou věřit. Protože oni měli první právo si myslet, že jsem nic nepsal celý rok a teď hledám výmluvu, jak se z té zodpovědnosti vymanit. Ale Terezie Pokorná se svým půvabným klidem mi hned do telefonu oznámila, že to je jasná výzva k tomu, abych ještě dnes sedl a napsal První větu, že to napíšu přece znovu. Já neměl do toho telefonu odvahu jí říci, že právě už nechci v životě napsat jednu jedinou větu, tak jsem jen mlčky polknul a večer jsem zapsal první větu.

A jak jste přistupoval k novému psaní? Bylo něco jinak?

Technicky přirozeně, začal jsem zálohovat až hystericky – na šest flešek a zároveň ještě i na jiné počítače, protože přece nikdo nemůže vyloučit, že mi pracovna vyhoří. Ale co se týče toho vlastního psaní, tak tam rovněž došlo ke změně. Já jsem chtěl, aby každá další věta věděla o všech těch větách předchozích. Čili aby se pokud možno do toho roku dostal jakýsi náznak příběhu, spojovací linie, kterou já dopředu sice neznám, ale budu-li přistupovat k tomu zápisu vždy tak, jak jsem teď řekl, tak se tam ta linie možná vyloupne.

Dostaly se do nového vydání i nějaké věty právě z roku 2013 – vzpomněl jste si na něco? Snažil jste se to zakomponovat?

První dny, když mi bylo úzko, tak jsem se snažil si na všechny vzpomenout. Zpočátku se mi dokonce zdálo, že to jde. A celou noc jsem takto zapisoval a měl jsem dojem, že minimálně třetinu roku se mi podařilo přepsat. Pak jsem usnul u toho počítače. Když jsem se probudil, tak jsem zjistil, že je to všechno špatně. Že je tam vidět a cítit, jak tlačím na pilu, jak v ní není lehkost a přirozenost. Musel jsem je všechny vymazat a zůstalo opravdu jenom jedenáct až patnáct, které samovolně v paměti utkvěly.

Když si zpětně pročítáte Jednu větu Petra Hrušky, tak jaký byl rok 2014?

Víte, i to byla vlastně svým způsobem osudová záležitost, protože rok 2014 nebyl jednoduchý. Byl plný rozličných ztrát, ale snad možná taky mohu říci, jakýchsi vybojovaných zápasů, a to i v osobní a zdravotní rovině. A z toho se ukázalo, že toto je jedno z těch spodních vnitřních samovolných témat. A myslím si, že úkolem v tomhle světě je nacházet ty nejlepší, nejdůstojnější nejlidštější způsoby, jak o věci přicházet. A snad se mi něco z toho podařilo dostat do toho souboru Jedna věta.