Colours (ne)hýbou zavedenými pořádky
Barevnost, kterou si organizátoři Colours Of Ostrava vetknuli do názvu, se festivalu nedá upřít. A to ani po právě uplynulém 12. ročníku. Sigur Rós, Woodkid, The xx, ale také objevy jako Gin Ga nebo Rokia Traoré předvedli sety, kvůli kterým se bude na festival příjemně vzpomínat. A kvůli kontroverznímu vystoupení The Knife i dlouho diskutovat.
Festival Colours Of Ostrava mám rád. Pokaždé mne uchvátí atmosférou, kdy z každého kroku je cítit, že Ostraváci vzali pokus organizátorů za svůj. Podporují ho a jsou na něj patřičně hrdí. K tomu připočteme areál s unikátním geniem loci zrušených Vítkovických dolů a hutí a letos trvale slunečné počasí, takže ve výsledku není zas mnoho důvodu, proč si stěžovat. I když... Ale k tomu se dostaneme později.
Na hudební festival se jezdí především za muzikou a mám radost, když v záplavě hvězd a prověřených jmen především české scény dokážu v soupisce více než 100 hudebních uskupení objevit kapelu, která bude stát za podrobnější domácí dohledání. Ve čtvrtek to byla trojice blonďatých sester ze Švédska, které si říkají Baskery. Jejich směsice rocku, country a rockabilly byla tak nakažlivá a hráčsky s bravurou odehraná (jedna ze sester nohama hrála na bicí, rukama drnkala obtížné figury na bendžo a ještě k tomu přidávala svůj vokál do báječně sezpívaných vícehlasů), že jsem jí podlehl i já, který takovou muziku vůbec nevyhledávám.
V pátek na mne podobným způsobem zaútočila rakouská partička Gin Ga, i když se sice nepředstavila jako – podle festivalového průvodce – středoevropští Arcade Fire, jejich výbušná poprocková směsice dala spíše vzpomenout na rockové doktory Clinic říznuté nedávno v Čechách vystupujícími Foals. Bod navíc získal zpěvák Alex Konrad za komunikaci s diváky v dokonalé „slovenčině“. V sobotním programu jsem při přebíhání mezi jednotlivými pódii na podobné osvícení nenarazil, naštěstí poslední den přinesl setkání s elektrizující směsicí africké tradice s rockem v uhrančivém podání Rokii Traoré a její mezinárodní sebranky. Ne nadarmo jí letošní desku Beautiful Africa produkoval ostřílený John Parish. Během hypnotických figur sympatické zpěvačky a kytaristky jsem vzpomněl na Salifa Keitu, kterému se dařilo během vystoupení zastavit v mnoha myslích čas.
Spoustu fanoušků ale většinou vyláká na festival soustava hvězdných jmen, kterými oplýval i každý koncertní den Colours. Zatímco Transglobal Underground se ve své fúzi s dechovkou Fanfare Tirana na pódiu prozatím hledají, Sigur Rós ve čtvrtek dokázali využít nejen technického potenciálu olbřímího hlavního pódia (Islanďané se na pódiu představili v 11členné sestavě a za kapelou náladu podpořila i vynikající projekce), ale především zužitkovali energickou vlnu odstartovanou výbornou deskou Kveikur. Koruna postrockových králů náleží Jónsimu a spol. stále zaslouženě.
Pateční program pak nahnal neuvěřitelné množství fanoušků před pódium na intimní sólový koncert Damiena Rice, který velice introvertní set zachránil vtipnou etudou s popíjením vína s náhodně vybranou fanynkou z davu na pódiu. To Bonobo se podařilo svůj downtempový set upravit pro festivalovou prezentaci s hordou doprovodných muzikantů více než zdařile a barevností setu strčil do kapsy odpolední nemastný neslaný zážitek z vystoupení Dub FX, které by se, stejně jako Riceovo, rozhodně lépe vyjímalo v klubových prostorách, případně v relativně intimním Gongu.
Jako občasný organizátor dokážu ocenit, když se pořadateli podaří vytvořit v očích návštěvníků hvězdu ze začínajícího projektu a on se jim všem odmění silným vystoupením. Francouz Woodkid vydal svoji neoklasikou prosáklou popovou desku The Golden Age prozatím pouze v Evropě a na velká pódia si zatím zvyká. Svoji netradiční, poměrně vážnou muziku dokázal bez ztráty květinky přizpůsobit spolu se šesti spoluhráči festivalovému reji a díky tomu zhypnotizoval dav pod pódiem takovým způsobem, až ho ten nechtěl pustit ještě pěkných pár minut po skončení vystoupení z pódia. Tohle bylo vítězství hned na několika frontách.
Sobotní vystoupení švédských The Knife se jistě stane jedním z nejkontroverznějších vystoupení celé historie Colours. Sourozenci Dreijerové totiž nabourávají „klišé“, že by kapela měla během svého koncertu hrát na hudební nástroje. Základní dvojice spolu se svými spolupracovníky se předvedla jako zručné aerobikové těleso, které si k retrofuturisticky vypadajícím nástrojům odskočilo jen několikrát. A aby posluchači byli lépe vtaženi do jinak minimal elektronického vystoupení, rozhýbal je 15minovým strečinkem osmdesátkově vymóděný hyper. Otázkou je pouze, zda jinak silné koncepty, které za každým projektem The Knife stojí, už nepřevážily nad samotným hudebním sdělením.
To následující The xx zahráli mnohem tradičněji, a možná i proto přišel po téměř dvouhodinovém tanečním konceptu tajemných Švédů niterný pop v podání anglické trojice vhod. Překvapilo mne, jak Londýňané dokázali své uspávanky nenuceně upravit pro potřeby prezentace na velkém festivalovém pódiu. Především Jamie si vyhrál s tvárnými elektronickými podklady, které dodaly jinak mdlejším skladbám potřebnou energii.
Mike Patton může přijít téměř s jakýmkoliv konceptem a v Čechách najde doširoka otevřené dveře. Tomahawk, který tvoří s členy Jesus Lizard a Helmet, naštěstí pro mainstreamového posluchače není takové mimoňství jako v případě avantgardního Fantomase. A i když sehraná čtveřice hraje v podstatě tradičnější rock’n’roll, celkové vyznění projektu bylo na hony vzdálené standardům známým od většiny větších rockových jmen.
Programově slabší nedělní program ožil až večerním vystoupením amerického písničkáře Devendry Banharta, který se v Česku se svou šestičlennou kapelou představil vůbec poprvé. Hodně zklidněné vystoupení rozproudil Banhart pro publikum zřejmě nejznámějším trackem Never Seen Such Good Things z poslední desky Mala. Možná škoda, že Banhart vystoupil až poslední večer, prostor před druhou největší festivalovou stageí tak byl z poloviny prázdný. Přesto za svůj hodinový set sklidil zasloužené ovace.
A jak se v záplavě zahraničních hostí prezentovali domácí interpreti? Nylon Jail potvrdili, že by mohli být černým koněm scény následujících měsíců. Na jejich debutovou desku, čerstvě natočenou ve Studiu Jámor u Ondřeje Ježka, se i díky vystoupení na Colours docela těším. Vložte kočku i Kittchen zahráli v podstatě totožné sety jako na našich Radio Wave Live Sessions a sklidili v zaplněném sále Fullmoon stage velký úspěch. Narvaný prostor před pódiem během koncertu Zrní jasně ukázal, že Kladeňáci jsou zrovna v kurzu. Koncert ale i přes silné momenty nepostrádal trochu slabšíchvilky. Carnem, popový vedlejšák akustických Braagas, se rozrostl do šestičlenné podoby. Až sežene šikovného bubeníka, bude se s klidem moci rozloučit s předtočenými bicími. Příjemné překvapení. Nedělní parno se dalo příjemněji přežít ve společnosti Květů, které hrály možná nečekaně potichu a prokládaly písničky neobyčejně vtipnými hláškami.
Další vystupující pouze telegraficky:
The Bots – mladí afroameričtí bratři v převleku White Stripes kombinovaném s Primus a Rage Against The Machine. Energické, nadějné, ale možná zatím až příliš rozhárané.
Kumbia Queers – pokus o to, infikovat tenhle ultrapopulární jihoamerický styl punkovou estetikou a nápřahem. Dívčí šestice se snažila, rytmická uniformita ale vykročení nepovolila.
Irie Révoltés – typická festivalová atrakce pro mladé. Ska, hip hop, tanečno a rock. Spousta hecování publika, spousta poskakování po pódiu. Jinak velké prázdno.
Inspiral Carpets – madchesterská senzace první poloviny 90. let zpátky na scéně. Pánové svoje současné snažení na tiskovce označili za „zájmovou popracovní činnost“ a se stejným nadhledem vysypali své best off mezi posluchače.
Mich Gerber – akademický pokus o sofistikovaný pop v podání švýcarského baskytaristy a jeho doprovodné kapely. Unylý dojem z vystoupení nezachránila ani akrobatka na širokých stuhách.
17 Hippies – dvanáct muzikantů z Berlína představilo svůj mix kabaretní, balkánské, klezmer, bluesové a folkové muziky v tak třaskavé kombinaci, že si je publikum vytleskalo po vymezeném čase pod pódium, aby párty pokračovala dalších 45 minut v unplugged podání.
My Jerusalem – uvěřitelný průnik rockového kazatelství Marka Lanegana, Tindersticks a Grega Dulliho.
Botanica + Paul Wallfisch – důkaz, že kapela, která v Praze hraje v malých klubech, může zaujmout široké mainstreamové publikum. Výborně sehraná čtveřice, tlačená vpřed Brianem Viglionem z The Dresden Dolls, představila svůj teatrálně podaný mix šansonu,[z1] rocku s blues s takovým nadhledem a razancí, že velkou část fanoušků přitáhla i na sólový Paulův koncert o tři hodiny později. Sólo pro hlas, grandiózní hru na klavír a občasné atakování publika s megafonem v ruce bylo sice tišší, přesto stejně uhrančivé.
Letošní 12. ročník Colours Of Ostrava znovu ukázal, že pokud máte loajální publikum, můžete mu předkládat v rozumných dávkách neznámá jména i experimenty a ono na hru na objevování přistoupí. Výjimečná a příkladná podpora města plus letošní slunečné počasí (kam se poděly kropicí vozy?) pomohly právě proběhlý ročník proměnit v zážitek, který si budu chtít znovu za rok zopakovat.
Za použité fotografie děkujeme Ivanu Prokopovi.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
