DakhaBrakha. Shakespeare rozsekaný kozáckou šavlí

Zvukomalebný jazyk a východoevropský ženský zpěv ve stylu tři těla jeden hlas dotvářejí nepředvídatelný, do různých směrů ustřelující unikátní zvuk skupiny, potvrzující fakt, že kdo nepodléhá výzvám zkusit nezkusitelné, neví, o co v životě přichází. A takovou příležitost si ideový vůdce, avantgardní divadelní režisér Vlad Troitskyi z kyjevského uměleckého centra DAKH ujít nikdy nenechal, takže existují snadno zařaditelné skupiny a pak DakhaBrakha – tři ženy v dlouhých pestrobarevných šatech a s vysokými čepicemi na hlavách, nápadně připomínající účes Marge Simpsonové, mající po boku chlapa v černých holínkách, kterému k dokonalosti chybí snad jen kozácká šavle.

Předpoklad, že tím pádem si DakhaBrakha nikdo s nikým nesplete, umocnil režisér vizí, aby čtyři vystudovaní etnomuzikologové a zpočátku amatérští hudebníci z jeho divadelních her, přistoupili k ukrajinské tradiční hudbě s tím nejpodvratnějším způsobem a nechali padnout všechny závory vedoucí k rocku, experimentům, globálním rytmům, židovským motivům, soudobé klasické hudbě a brechtovskému kabaretu na punkový způsob. Zkrátka k etnochaosu, definitivně přijatém na novém albu. A nemělo by nás překvapit, že na něm s nimi spolupracoval Martin Bowes z legendární britské post punkové skupiny Attrice.

Nina Garenetska, Iryna Kovalenko, Olena Tsybulska a Marko Halanevych hrají na desítky nástrojů. Vedle akordeonu, klavíru, garmošky a cella ale převažují nejrůznější perkuse a bubny z východní Evropy, Afriky a Asie. A nově z Brazílie, kde skupina ve městě Alambari album natáčela a když už se ocitla na americkém kontinentu, neodolala sáhnout – samozřejmě jak to dokáže jen ona, tedy přeludně – po blues. Tedy dá-li se tak skladbě Dostochka vůbec říkat.

Hlásí se také k německému liberálnímu romantikovi  Heinrichu Heinemu, z jehož poémy Die Lore-Ley melodicky napojené na lidovou píseň z Volyně, vystavěli DakhaBrakha jeden z vrcholů alba, německy odzpívanou mrazivou skladbu Im tanzen lieba.

Když režisér Troitskiy kdysi uváděl v Londýně Macbetha, oprostil ho od slov – co bylo potřeba dopovědět, zahráli a zazpívali DakhaBrakha. Ti se k Shakespearovi znovu vrátili a možná dobře, že textu skladby Sonnet nerozumíme. Z  výsledného strašidelného nářku jde totiž až strach.