Fanfare Station: O čaroději chránícím malé děti

Všechny cesty sice vedou do Říma, ale v Neapoli to podle tuniského zpěváka a multiinstrumentalisty Marzouka Mejri také není špatné. Přijel sem před dvaceti lety na otočku a zůstal dodnes. Jestli si teď myslíte, že začal hrát neapolskou hudbu, tak ano, tomu se nevyhnul, jenomže: jednou Tunisan, navždy Tunisan; s tím nic nenaděláte a původ z hlavy nedostanete. První problémy s identitou, spojené s manželskou krizí vyřešil na italské scéně už zavedený muzikant odjezdem do rodného města Tebourba. Z druhé, už zcela umělecké, se dostal založením tria Fanfara Station. S americkým loopujícím dechařem Charlesem Ferrisem a italským elektronikem Ghiacciolim e Branzinim se upnuli k tuniským tradičním stylům zasazeným do Středomoří a Balkánu. V roce 2018 debutovali s albem Teburba: získali pár cen a pozvání na Womex. Takže dobrý. Ne tak pro Mejriho: s kapelou přidali na elektronice, loni se přesunuli do Tunisu a s tamními muzikanty naplno propadli tradičnímu tranzovnímu stylu stambeli čímž se proměnili v opravdu divoké taneční monstrum chrlící občas funky-jazzové plameny.

Stambeli – jedinečná kombinace hudby, tanců a zpěvu – existuje pouze v tuniské černošské súfijské komunitě a má hodně společného s marockou gnawa music. Vedle používání kovových kastanět a třístrunné loutny gombri, s tím souvisí rituální, náboženský a duchovní charakter. Zatímco ale gnawu zná celý svět, stambeli nejenže zůstává v jejím stínu, donedávna patřilo mezi nejstřeženější tajemství Tuniska. Směs předislámského afrického animismu, uctívání súfijských světců a tajemné léčebné praktiky uzavřené minoritní černošské komunity však tuniské vládě směřující k modernizaci země, ležela dlouho v žaludku, a když rituály stambeli rovnou nezakázala, alespoň se je všemožně snažila marginalizovat. Absence jakýchkoliv zápisů a způsob předávání tradice z generace na generaci prostřednictvím veřejného praktikování, kdy dlouhá léta neexistovaly ani žádné nahrávky, zapřičinily postupný pád stambeli do zapomnění. A v ohrožení se kultura potomků černých otroků ocitla po Jasmínové revoluci v roce 2011, kdy súfijské svatyně napadali islámští fundamentalisté. 

Staří hráči vymírali, mladí přestávali mít zájem pokračovat. Před pár lety však tuniský elektro producent Sofyann Ben Youssef, kolektiv Arabstazy nebo rocková skupina Ifriqiyya Electrique zaveleli ke změně a ze stambeli se stalo velmi žhavé tělísko na severoafrické hudební scéně. Zásluhu na tom má také Fanfara Station, připomínající na albu Boussadia ve skladbě Yemule Muladdiwen setrvalé napojení rituálu na súfijský islám skrze kult světce Sidi Marzuqa.

Symbolem stambeli vedle hudby zůstává mytická postava Boussadia: čaroděje, léčitele a griota v jedné osobě. Podle legend žil v subsaharské Africe, a když mu lupiči unesli dceru, vydal se za nimi do Tuniska, kde bloudil po ulicích, zpěvem prosil o nalezení dcery a doprovázel se na kovovou kastanětu. Z Boussadii jde sice na první pohled strach, to kvůli jeho kožené africké masce odkrývající pouze oči a pestrobarevnému kostýmu, ozdobeném amulety a ocasy zvířat. Matky ho ale vždy hostily, protože věřili, že jejich děti ochrání. Tolik k rozhodnutí Fanfare Station nazvat po něm druhé album.

Tradiční skladba Sidi Mansour patří v Tunisku mezi nejznámější a dočkala se mnoha verzí. Marzouk Mejri její taneční zápal zachoval, jinak se v ní ale s kolegy a tuniskou zpěvačkou Asmou Ahmed Cherif docela vyřádili. Přidali dechy, muezinské trumpetové sólo a elektronické beaty a pro jistotu skladbu přejmenovali na Ya Baba.  

Trio o sobě rádo prohlašuje, jak silné v kramflecích se cítí, pokud dostane prostor k improvizaci. A když se jim naživo podařilo s tuniským raperem Vipem docílit rauše, nazvali ho Madinafrika. A Balai, asi popmelodický vrchol alba, složili Fanfare Station k poctě už nežijícího sardinského zpěváka Andrea Parodiho, pod jehož jménem se koná vyhlášená hudební soutěž Premio Andrea Parodi, kterou trio v roce 2019 v silné mezinárodní konkurenci vyhrálo.