Financování asistenčních psů

3. duben 2002
Pod kůži

Desetiletý Michal z Valašského Meziříčí je těžce nemocný. Nemůže se hýbat, má ochablé svalstvo a je na elektrickém vozíku. Má však tzv. asistenčního psa, který mu otevírá dveře, svléká oblečení, podává jídlo z lednice a umí i přivolat pomoc. Podobnou pomoc asistenčního psa potřebuje i těžce nemocná jedenáctiletá Kristýna z Litoměřic. Má těžkou mozkovou obrnu, stát jí peníze na psa zatím nedá a rodiče je doposud nedají. Kdo pomůže malé Kristýnce?

Jedenáctiletá Kristýnka Prudká z Litoměřic má dětskou mozkovou obrnu. Znamená to, že je na vozíku, končetinami pohybuje jen s obtížemi, obtížně u mluví. Intelektově je však naprosto v pořádku. Sama o sebe se však nebude moci nikdy postarat, pomoci by jí mohl tzv. asistenční pes, který umí výjimečné kousky. Nejenže na povel podá věci, spadlé na zem, ale otevře i dveře do pokoje, otevře ledničku, ze které vyndá potraviny, vyndá i prádlo z pračky, nebo může vypínačem rozžínat a zhasínat světlo. A to je jen zlomek dovedností, které se tento pes může naučit. V České republice je tento pes novinkou.

Jana Prudká, maminka Kristýnky: Měli jsme pohovor s paní psycholožkou, která nám jasně nastínila, že neví, jestli se děcko naučí číst, jestli se naučí psát, jestli bude vůbec mluvit. Byla to samá negativa. Pokud bychom měli takového pomocníka, tak by mohl být s Kristýnkou a já bych skutečně mohla třeba na těch pět minut odejít.

Stát však na asistenčního psa přímo lidem, kteří psa potřebují, nepřispívá. Těchto lidí však přibývá. Podobně jako Kristýnka čeká na pomoc asistenčního psa i nevidomý David Smetana z Valašského Meziříčí.

David Smetana, nevidomý: Já jsem měl nádor, a proto jsem oslepl.

Renata Smetanová, maminka Davida. Řekli nám, že je to dost vážné a že by mohl i umřít. Naučili jsme se písmo pro nevidomé, abychom mu mohli co nejvíce pomoci, aby se zařadil zase do normálního života.

Rodiny Smetanových a Prudkých se o asistenčním psu dozvěděly náhodou. Nezávisle na sobě se seznámili s manželi Kutáčovými z Valašského Meziříčí. Ti se svým desetiletým synem Míšou jsou jednou z prvních rodin v republice, která získala asistenčního psa.

Irena Kutáčová, matka Michala a majitelka asistenčního psa: Narodil se jako úplně zdravé děťátko a zjistilo se, že má spinální svalovou atrofii. Toto onemocnění v podstatě léčit nejde. Je to v podstatě neurologické onemocnění, z míchy nejdou impulsy ke svalům, takže ty svaly následně ochrnují. Sám osobně není schopen jakéhokoliv pohybu, čili musím ho i krmit a být mu pořád po ruce.

Loni o Vánocích viděla Míšova maminka film, kde postiženému chlapci na vozíku pomáhal pes. Začala pátrat, jestli je vůbec možné, aby takový pes, který přímo postiženému pomůže, existoval. Spojila se s kamarádkou veterinářkou a získala kontakt na chovatele a cvičitele psů, manžele Tomášů.

Olga Tomášů, cvičitelka psů: Pomocné tlapky vycvičily první čtyři asistenční pejsky na své vlastní náklady, protože jsme si vlastně chtěli ověřit, zda jsem schopní vycvičit takové psy a zda vůbec o takové psy bude zájem.

Než s vycvičený pes dostane do rodiny, uběhne někdy i rok. Každý pes se trénuje podle individuálních potřeb budoucího majitele. Míša dostal retrívra Barnyho. Ten mu otevírá dveře, podává jogurt z ledničky a mimo jiné zachraňuje Míšu před udušením. Chlapec je na elektrickém vozíku. Kvůli ochablému svalstvu mu občas klesne hlava a nemůže se nadechnout. Jakmile dá povel psovi, ten mu hlavu okamžitě narovná. Rodiče už Míšu nemusí tak úzkostlivě hlídat jako to bylo předtím. Výcvik takového psa může stát od 100 000 do 200 000 Kč. A jak tento finanční problém zvládla Míšova maminka?

Irena Kutáčová, matka Michala a majitelka asistenčního psa: My jsme naštěstí nebyli postaveni do takové situace od těch manželů Tomášů - sežeňte peníze a my vám dáme psa.

Částka je individuální podle požadavků na výcvik a kromě toho zahrnuje náklady na výživu psa, veterinu a nutné poplatky. Stát však na pořízení psa těmto potřebným lidem nepřispívá. Na důvod jsme se zeptali zástupce oddělení sociálních systémů ministerstva práce a sociálních věcí Petra Niederleho.

Petr Niederle, Ministerstvo práce a sociálních věcí: Pokud jde o asistenční psy, to je vlastně věc nová a také jsme řekli, že pro prvopočátek by bylo optimální řešit to přes dotace.

O finance musí na ministerstvu tedy žádat pouze organizace, která se výcvikem asistenčního psa zabývá. Maminky handicapovaných dětí se musí spoléhat na to, zda cvičitelé o dotaci zažádají, cvičitelé zase na to, zda jim bude dotace vůbec přidělena. Přesto ani dotace téměř nic neřeší. Někteří cvičitelé totiž dotace na výcvik psa dostali, přesto však dále shánějí od sponzorů peníze. Podle dotační politiky dotace může pokrýt jen 70 % z požadovaných nákladů. Míša Kutáč naštěstí psa dostal, David a Kristýnka čekají. Kolik stojí ten asistenční pes?

Renata Smetanová, maminka Davida. Kolem 100 000 Kč.

A můžete si to vy dovolit?

Renata Smetanová, maminka Davida. Ne, my nemůžeme.

Jana Prudká, maminka Kristýnky: Samozřejmě, my jako rodina, která má dvě děti, tak jsme v situaci, že si to nemůžeme dovolit.

Přesto se u cvičitelů Jiřího a Olgy Tomášů psi pro Davida a Kristýnku už dávno cvičí. I když cvičitelé zatím neví, zda se peníze všechny najdou. Nevidomý David nakonec získal peníze díky sbírce Pomozte dětem a nadaci Člověk člověku. Maminka Kristýnky neustálým sepisováním žádostí na různé organizace dál shání potřebné peníze. Od státu nezískala na asistenčního psa zatím ani korunu. Jak dlouho se budou v těchto případech muset obyčejní lidé spoléhat na ochotu nadací a na lítost či dobrotu ostatních lidí?

Petr Žárský, vedoucí oddělení provozu sociálních služeb ministerstva práce: Zároveň bych ještě doporučil, aby se v těchto případech akutních pokusili obrátit na obce, případně na kraje.

Není to trochu přehazování horkého bramboru?

Petr Žárský, vedoucí oddělení provozu sociálních služeb ministerstva práce: Já bych tomu neříkal horký brambor. To je akutní potřeba, kterou ale zatím nedokážeme vyřešit tím, že bychom z centra poskytli na akutní potřebu dotaci.

Spustit audio

Více z pořadu