Gorolská kuchyně by splnila i nejpřísnější měřítka kvality. Je bio a pouze lokální

Nejvýchodnější kout naší republiky oplývá mnohými přírodními krásami. Živobytí si ale museli lidé na strmých beskydských kopcích tvrdě vydobýt. Snad i proto byli Gorolové statní, zdraví a z pohledu cizinců trochu svérázní. Přispívalo k tomu i specifické nářečí, které vychází z polštiny.

Jednou ze základních surovin gorolské kuchyně byly brambory. Nebylo nic jednoduššího, než početné rodině navařit na večeři hrnec brambor. Když bylo dobře, přidala se cibulka nebo kus špeku. A zapít mlékem. Pochoutkou byly a dodnes i jsou placki na blaszi. Připravují se z třených brambor, mouky a soli. Bez tuku se pečou na rozehřáté plotně. Kdo chtěl, jedl je naslano se škvarky. Děti ale raději sáhly po jejich sladké variantě s teplou smetanou a cukrem.

Polévka byla grunt

Polévka bývala hustá, sytá a výživná. V hlavní roli byly znovu brambory, k tomu kyselé zelí, zelenina. V neděli se do hrnce přidalo maso, které se rozdělilo po malém kousku mezi hladové krky. Kdo jen chvíli zaváhal a přišel ke stolu o chvíli později, měl smůlu. Na přídavek nezbylo. Často byla polévka i jediným chodem.

Co si vypěstuješ, to si sníš

Každá chalupa měla své hospodářství - pole, domácí zvířata, zejména krávy, slepice, prase. Do obchodu se chodilo jen občas. Kupoval se cukr, sůl, koření, trochu mouky. Na laskominy nebyly peníze. Pokud děti honila mlsná, chodily tajně na cukr.

Typická gorolská dřevěnka v Mostech u Jablunkova

Staří Gorolové byli mistry v zužitkování všeho možného. Když se zabilo prase, vymysleli jednu místní specialitu z kusu vnitřností, které se v gastronomii příliš nepoužívají – z tlustého střeva. Tenká střeva se využila na jelita a jitrnice, tlustá se musela vyprat v soli a obrat od sádla. Pak už je jen stačilo naplnit směsí nastrouhaných brambor, koření, naskládat do pekáče, zalít svařeným mlékem a péct do zlatova. A jedna z typických gorolských pochoutek s názvem bachora je na světě.