Hořící země
Technické památky mají různou podobu. Někdy jimi mohou být dokonce i obyčejné hromady kamene. Samozřejmě žádné nízké krtince, ale kopce mohutné jako Cheopsova pyramida. Přes jejich monumentální vzhled si nejsme jisti, zda se jimi máme pyšnit, nebo se za ně spíše stydět, když jde vlastně o skládky odpadu. Ve skutečnosti jsou to zvěčnělé ukázky pracovitosti, píle a tak trochu i technického umu.
Řeč je o takzvaných ostravských Karpatech, hlušinových a struskových haldách shlížejících na město, v němž se už dávno nefárá, ale kde je vzpomínka na havířský chleba a tvrdou práci stále živá.
Když necháme za zády bránu ostravské zoologické zahrady a pěšinkou ve vegetaci se vydáme k jihu, nemusíme putovat daleko, abychom se dostali na rozcestí poblíž haldy Ema ve Slezské Ostravě. Odtud zbývá k Emě, jednomu z nejvyšších vrcholů města, jen několik set metrů. Jívy, osiky a břízy na svažitém úbočí střídá vysoká tráva. Vyšlapaná pěšina se v těchto místech barví do temně ruda, jako by byla pokryta cihlovou drtí. Když se na chvíli zastavíme, začnou být okamžitě podrážky rozpálené horkem vycházejícím ze země. Obláčky dýmu stoupající z nitra hory svědčí o tom, že halda stále pracuje. Zem jako by zvolna dýchala. Básník by řekl, že pohádková tlama páchne dechem netvora číhajícího na svou oběť. Není to daleko od pravdy. Nahlédneme-li do prvorepublikových novin, v rubrice policejních zpráv se dočteme, že „dělník Josef Glajcar, jsa opilý, zašel na haldu u jámy nasbírat uhlí, a ohřívaje se u hořícího místa nadýchal se dusivých plynů. Přes veškerou snahu nedokázali již kamarádi nešťastníka oživiti. Co ta kořalka natropila již zla.“
Na vlastní nebezpečí
Ostravské Karpaty mohou být opravdu nebezpečné. Plynové výpary obsahují kysličník siřičitý, jenž rozhodně zdraví neprospívá. Ostatně i tak člověk při výstupu v dusivém povětří námahou sotva popadá dech, zejména v letním období, kdy se často mění tlak a plyn z hlubin vyvěrá ochotněji. Výstup není za takových okolností moudré prodlužovat. Vrchol jedné z nejvyšších ostravských hald Ema leží v nadmořské výšce 315 metrů. Umělý kopec byl původně vysoký skoro 330 metrů, ale prohořením se snížil. V minulosti vznikaly největší haldy při těžbě hnědého uhlí. Někdy se hlušinou zavážejí vytěžené povrchové doly, čímž se zahlazují prohlubně a jizvy v krajině. Na Ostravsku se ale prakticky vždy sypala hlušina na samostatné hromady. Zdejší umělé kopce vznikaly jednak jako vedlejší produkt hlubinné těžby, jednak jako důsledek hutní výroby.
Prohořívání hald je přirozeným výsledkem procesu samovznícení, které vznikalo během postupného vršení obrovského množství materiálu na skládku. Teplota uvnitř hald je neobyčejně vysoká, v haldě Ema činí například až 1500 stupňů Celsia. To je žár, který panuje uvnitř sklářských pecí při tavení křemičitého písku.
Věčně dýmající kamna
Není to žádná výsada ostravských hald. Autor článku se zmiňuje ve své letos vydané knížce Za svědky minulosti věnované tajemstvím dávné techniky o tom, že první australští osadníci zaznamenali podobný jev počátkem 19. století v místech, kde z podzemí stoupala hustá oblaka. Nejdříve se domnívali, že kouř je vulkanického původu. Dali tomu místu jméno Kouřící (hořící) hora. Až v roce 1829 odhalil geolog Cyrus Wilton příčinu jevu. Oheň nehoří na povrchu kopce, ale v jeho útrobách, kde dochází ke spalování uhelných vrstev.
Nejedná se o otevřený oheň s vysoko šlehajícími plameny, nýbrž o pomalý, nepřetržitý, podzemním žárem živený proces. Odhaduje se, že Kouřící hora postupně prohořívá šest tisíc let. Přesná příčina zapálení podzemních prostor není známá. Mohlo jít o zásah blesku, lesní požár nebo o prosté samovznícení. Možná také, že uhlí bylo zapáleno lidmi. V mýtech australských domorodců se vypráví, že dým Kouřící hory vzniká společně s ohnivými slzami ženy, která byla proměněna v kámen.
Vzácné minerály
Plameny někdy vystupují prasklinami na povrch a vytvářejí povrchové požáry. Vznikají také podzemní kaverny, které se postupně propadají a znovu zapalují. Odhaduje se, že podzemní ohně v Číně spálí ročně až 120 milionů tun uhlí. Vysoká teplota způsobuje, že uvnitř hald se některé horniny mohou měnit v poměrně vzácné minerály, například v porcelanit nebo jaspis. Pokud jde o porcelanit, jedná se v podstatě o přírodní keramiku, v níž převažuje kysličník křemičitý.
Barva porcelanitu přechází od červenohnědé a oranžové po žlutou a vyznačuje se matným skelným leskem připomínajícím vosk. Jaspis byl vysoce ceněn již ve starém Egyptě, Řecku a Římě. U nás byl od středověku těžen na vrchu Kozákově v Českém ráji, u Liberce a u Boršova. Římský císař, král český a uherský Rudolf II. vlastnil stůl vykládaný jaspisy mnoha barev. Vzácný kus nábytku byl zařazen mezi sedm divů renesance, jemuž léčitelé připisovali schopnost léčit horečku, chránit před těžkými sny a zastavovat krvácení. Vulkanologové prokázali, že jaspis vzniká v dutinách hornin různého druhu v důsledku ochlazování horkých plynů a par unikajících z chladnoucího magmatu. Asi nás nepřekvapí, že právě takové podmínky panují v nitru nejvyšší ostravské haldy.
Zpráva o státu Haldy
Uhelných a struskových hald bylo možné napočítat za první republiky i v pozdějších letech na území Ostravy a v jejím okolí desítky. Některé opravdu příjemně hřály, zejména ty, na něž byly vyváženy kokily se železárenskou struskou. Struska má vysokou teplotu umožňující přežít i ve vysokém mrazu nejen unikátní fauně a flóře, ale i lidem. Tak se stalo, že se díky sálavému teplu odpadového materiálu zrodila na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století jedna z nejpodivnějších sociálních subkultur slezské metropole. Její příslušníci připomínali dnešní bezdomovce a spisovatel Věnceslav Juřina o nich napsal knížku s názvem Zpráva o státu Halda. Hrdiny románu byli vyděděnci přežívající na struskové haldě v Hrabůvce. Lepší ostravská společnost jim dala přezdívku „brenpartija“.
Pýcha Brenparťáků
„Každý synek z brenpartije, nic nedělá, enem pije,“ zpívalo se v hymně smutných hrdinů, bratranců francouzských clochardů směřujících neochvějně vinou alkoholu k naprosté životní devastaci. Sami sebe považovali za nejsvobodnější bytosti na světě. Dodejme však, že svou svobodu spatřovali hlavně v nezřízeném pití takzvaného brenu neboli denaturovaného líhu. Někdy tomuto smrtícímu nápoji říkali také hubičková polévka; v podstatě to ale byla směs lihu a vody obarvené malinovou šťávou.
Na Ostravsku se brenparťáci stali legendou. Nikdy nepracovali, měli hlad, kradli, bezdůvodně se rvali, občas se navzájem podřízli nebo na haldě uhořeli, když nedávali pozor a vysypala se na ně žhavá struska. Policajti si s nimi nevěděli rady, protože nic neměli a nebylo jim možné nic vzít. Platil na ně jediný trest uvržení do studené šatlavy, kde se netopilo, kde panoval mráz a odkud se brenparťáci toužili pokaždé co nejrychleji vrátit do náruče „rodné haldy“.
Lidé z haldy mluvili zvláštním jazykem, směsicí polštiny a slezského nářečí, hovor často prokládali výrazy z němčiny, slovenštiny, jidiš a tuláckého slangu. Aby vůbec přežili, snažili se o jakési organizované společenství. Měli svého starostu, radní, vlajku, hymnu, pořádali volby, ale i divadlo, a byli jakousi karikaturou státního útvaru. V regionální literatuře je téma brenpartije poměrně časté, objevuje se nejen u Věnceslava Juřiny, ale také u Oldřicha Šuleře nebo Vojtěcha Martínka. Některé typické postavy žalostných hrdinů přecházely z jedné prózy do druhé a ze století do století.
Naposledy se téma státu Halda objevilo před několika lety v úspěšné inscenaci Brenpartije dramatika Tomáše Vůjtka v ostravském Divadle Aréna. Představení získalo hned několik prestižních cen a reprezentovalo moravské divadelnictví v zahraničí. Když se inscenace dožila v nejlepší kondici jubilejní sté reprízy, což se v historii Arény stalo teprve podruhé, bylo o přestávce umožněno okusit pověstný bren i přítomným divákům. Kdyby se toho někdejší brenparťáci dožili, určitě by v hledišti radostně vztyčili svou vlajku, nebo alespoň rozvinuli transparent s volebními hesly státu Halda propagujícími „absolutní, dokonalou a úplnou svobodu“.
Ostravské moře
Ostravsko je krajinou plnou překvapení. Rodná halda hrabůvkovských brenparťáků byla na začátku nového tisíciletí přeměněna - v jezero! V místech, kde se promrzlí tuláci choulili ke struskovému úbočí, vzniklo jakési „ostravské moře“.
Vodní plochu hlídá tabule se zákazem vstupu, ale dnešní mladíci nerespektují nařízení, stejně jako někdejší brenparťáci neuznávali žádná policajtská zapovězení. V létě je jich kolem vody plno a nevadí jim, že nádrž o rozloze skoro pěti hektarů nemá sloužit jako koupaliště, ale jako obří chladicí systém, jehož úkolem je kromě jiného bránit, aby se kyslík nedostal do těla haldy a nezpůsobil samovznícení. Proměna někdejší struskové hory v rozlehlé jezero byla nesporně zajímavým stavebním kouskem.
A co ostatní umělé kopce prorůstající do ulic někdejšího černého města? Připomínají slávu dávného dolování, ale přiznejme si, že jinak na nich není mnoho pozoruhodného. To jen havíři pilně rubali uhlí a veškerý nadbytečný materiál, který neměl žádnou cenu, sypali na hromady. Dělali to však hodně dlouho, takže vznikly kopce nevídané výšky. Jednu dobu se dokonce soudilo, že halda Ema je nejvyšší ostravskou horou. Není to ale pravda. Nejvyšším bodem města je vodojem v nedalekém Krásném Poli. Pata vodojemu leží 344 metrů nad mořem, tedy o téměř dvacet metrů výš než vrchol slezskoostravské haldy.
Ema ale není ledajaká hora. Praha má Petřín, Brno Spilberk, Ostrava umělý kopec nevídané velikosti. Ještě před sto lety byste však tuto pozoruhodnost na mapě Ostravy hledali marně. O založení haldy bylo úředně rozhodnuto teprve začátkem 20. století a historie Emy se začala psát až roku 1920. Jenomže když byl o tři čtvrtě století později vyvezen z ostravských hlubin poslední vozík uhlí, havířská historie města definitivně skončila. Za její zvláštní pokračování může být považován květ vzácné orchideje s botanickým názvem okrotice dlouholistá, součást unikátní teplomilné flóry, která se na začátku 21. století objevila právě na úbočí Emy. Samozřejmě díky teplu, které z hory vyvěrá. Něco takového není nikde jinde na světě k vidění - chráněná orchidej, nádherná vzácná čelenka zdobící kopec, nad nímž by všude jinde jen lhostejně mávli rukou.
