Hrubá Hudba: Hrát tak, jako byste k tomu měli důvod
Muzikant, skladatel a producent Jiří Hradil vede na albu Hrubá Hudba rozpravu s primášem Petrem Mičkou, členy jeho Horňácké muziky a zpěváckými legendami zemitého regionu. Vstoupili do něho také raper Kato, Katarzia nebo Jaroslav Rudiš.
Pokud bychom měli zvolit pro Hrubou Hudbu ústřední slovo, asi by to byla ozvěna. Ta přírodní, jak se o ní mluví v dokumentárním filmu a pak ta hudební, ve které doznívá střet dvou naprosto odlišných světu: tradičního a moderního, elektronického.
„Když má člověk kořeny tak toho moc už nepotřebuje, nemusí nic hledat,“ tvrdí Jiří Hradil, k čemuž lze dodat: a nemusíte přitom prokazovat, že jim dokáže zůstat věrný. Přístup člena skupin Tata Bojs, Kafka Band nebo Lesní zvěř, kdy do autentického horňáckého základu vstupuje formou vzájemného dialogu, nepozbývá upřímnosti: takhle zkrátka on sám cítí fúzi Horňácka s elektronikou, soudobou vážnou hudbou, hip hopem, popem, ambientem a zvukovými experimenty.
Leoš Janáček z Horňácka čerpal s vírou v jedinečnost tamních hudců, s jejich unikátním harmonickým cítěním, vedením melodií a frázováním při zpěvu sedláckých písní. Uhranula ho zkrátka hudba drsného, do značné míry izolovaného kraje s osobitým dialektem, která se podle profesora Miloše Štedroně nedá naučit, tu prý jde jen obdivovat. Primáš Petr Mička, pocházející ze starého muzikantského rodu, ji se svou cimbálovkou hraje syrově a s kuráží, tak jak je v kraji zvykem. Nad vším tím mohutným chlapáckým zpěvem a cifrováním houslistů skoro ustrnete. „To jsou normálně moravští černoši,“ prohlásil o Mičkovcích hudební publicista a zapálený sběratel Jiří Plocek, odkrývajíc vokální neobyčejnost vzdalenou od všeho, co lze jinde na Moravě slyšet. Posoudit můžete sami, u zpěvu Martina Hrbáče, Martina Čambaly, Dušana Holého, Evy Grombířové nebo Anny Šajdlerové, ozývající se z druhého alba Hlasy starého světa, zahrnující patnáct tradičních horňáckých písní, tím víc autentičtějších, že nazpívaných v přirozeném prostředí domovů, kostela a mezi kopci.
„Tradiční hudba přežila války, pohromy a cokoliv dalšího a proto je rozhodně schopná přežít uzavření do počítače,“ odsekl Martin Carthy, když na něho nastoupili puritáni ohledně účasti v projektu The Imagined Village, sletu věhlasných anglických folkařů a elektroprogramátorů, semknutých při zpěvu národních folkových pokladů. Ani v zahraničí se tradicionalistům zpočátku ani náhodou nelíbilo, když mladí vlétli s elektronikou do muzea a zpřeházeli v něm všechny regály. Nakonec jim zklaplo, lépe řečeno, co jim zbývalo: mladé tvůrce jejich názory absolutně nezajímali a elektro trad-moderna, jak se té hudbě dnes občas říká, se zařadila k nejspolehlivějším způsobům, jak přenést minulost do budoucnosti a k dávným hudebním tradicím, jejichž platnost nikdo nezpochybňoval, se ke všemu podařilo nalákat mladou generaci, jinak u nich spolehlivě nudou usínající nebo se jim s děsem v očích vyhýbající. Forma tradiční hudby není daná, s dobou se přece po staletí mění, to je prostě fakt. Ani si nezaslouží uchovávat v režimu folklorismu, tím ji jen izolujeme a měníme v relikvii; přistupovat se k ní ale musí s úctou a měla by se hrát tak, jako byste k tomu měli důvod. A také byste si měli dávat pozor, jak tvrdil romský primáš Jožka Kubík z Horňácka: „Hudba nesmí být pretvárená. Teda, to sa pozná, do pretváreně zpívá alebo hraje. Dyž to neide pretváreně, dycky to dobře dopadne. Ale jak to ide pretváraně, sbohem!.“
U nás, kde při úpravách lidové hudby přisaháme ponejvíc na folkrock nebo ještě tak na jazz, hlavně abychom nikoho moc neprovokovali, toho moravské lidové písničky kupodivu už také snesly docela hodně: odpornou ideologickou vazbu, tuhý foklorismus, nálety metalistů a Pražáků v krojích, čechomorskou symfonickou megaslávu i africké bubnování ...a přece žijí. A je jisté, že budou žít i po Hrubé Hudbě, první velké a vydařené pobídce k setkání horňácké tradice s elektronikou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
