Hudba ze zapadlých vesnic: Bluesový most mezi Mali a Mississippi I.

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Kytarista (ilustrační foto)

Jak si blues našlo cestu do Spojených států, víme: připlulo sem na otrokářských lodích ze západní Afriky. Trvalo ale ještě hodně dlouho, než bylo naplno uvedeno do afrického kontextu a došlo na slova legendárního malijského kytaristy Ali Farka Tourého: „Když byli Afričané bílými otrokáři odváženi do Ameriky, vzali si sebou větve a listí ze stromů naši hudby. Kořeny a kmen zůstaly v Mali.“

Američané Ali Farkovi neustále podsouvali, že je západoafrickým John Lee Hookerem a bůhvíkým kým jiným od Mississippi a jeho tím strašně rozčilovali. Sebevědomě tvrdil, že ne on, nýbrž Američané hrají jeho blues.

S úmyslem představit „malijskou hudbu, které vy tady, nevím proč, říkáte blues“ proto v roce 1994 na přání producenta Ry Coodera přicestoval do Spojených států. Za pouhé tři dny natočili album Talking Timbuktu a to na způsob, jak si přál Ali Farka: formou jamování; všechno se točilo kolem něho, neprojevil sebemenší snahu cokoliv na své hudbě změnit, kohokoliv do ní pustit, přizpůsobit se.

Pro Američany vůbec nic jednoduchého, Ali Farka totiž nasadil rytmus, který podle Coodera snad ani nešel porazit. Hrál a zpíval si, co chtěl, jako doma u řeky Niger. Textaský bluesman Clarence Gatemouth Brown prý tehdy jen vzdechl: „Sakra, já vůbec nevím, co mám hrát, to je hudební džungle.“ A tehdy, s ohledem na Ali Farkovu úspornou, magií prostoupenou kytarovou hru, se poprvé objevil termín pouštní blues, později vztažený na tuarežské kapely.

Ali Farka po natáčení odložil vypůjčenou kytaru, prohlásil, že od Američanů se nic nenaučil a odjel domů, do rodného malijského Niafunke, kde celý život farmařil. Album Talking Timbuktu, jedno z prvních svého druhu v historii, pak získalo cenu Grammy a otevřelo cestu k dalším malijsko-americkým dialogům na bázi blues.

Své kořeny hledal v západní Africe od 80. let i černý americký bluesman Taj Mahal, aby se jich dobral na nejobdivovanějším albu roku 1999 Kulanjan, kde mu byl partnerem griot Toumani Diabate, největší žijící hráč na koru. Uhranuli se navzájem, aby za přispění malijských hudebníků a zpěváků vytvořili neopakovatelné prostředí pro poskytnutí pádného důkazu: černá hudba má pouze jednu duši. Diabatého kora obestřená Mahalovým bluesmanstvím a hlasy zpěvaček z kraje Wassoulou patří právem k nejnádhernějším hudebním souzněním 90. let.

K albu Kulanjan, považovaném prezidentem Barackem Obamou za přelomovou nahrávku jeho života, se váže další jméno: tehdy ještě mladíka, hráče na loutnu ngoni Bassekou Kouyateho. Dávno před natáčením, v roce 1992, ho Taj Mahal pozval na festival do Tennessee, aby tu stovce přítomných předvedl naživo svůj nástroj. Amerika tehdy ještě nebrala do úvahy, že se jedná o přímého předchůdce banja a přítomní country muzikanti podle Taj Mahala jen valili oči: „Mohli jste slyšet moskyty, kráčející po místnosti jak T. Rex, takové tu bylo ticho, když všichni poprvé v životě slyšeli ngoni.“

Spustit audio