Hudba ze zapadlých vesnic: Bluesový most mezi Mali a Mississippi II.

V předcházejícím dílu jsme se vrátili do 90. let, kdy se začal budovat hudební most mezi Mali a americkými bluesmany. Nyní se podíváme, kdo se touto stále víc frekventovanější cestou vydává dnes.

Jestliže kytaristu Ali Farku Tourého mají někteří za afrického John Lee Hookera, Boubacara Traorého berou za Roberta Johnsona. A to přesto, že se kdysi jmenoval Kar-Kar (v bambarštině Ten, kdo skvěle dribluje) a začínal s rock‘n‘rollem.

Letos šestasedmdesátiletý šlechtic z města Keyes – ví bůh, že by se proto v Mali neměl dotknout nástroje, to náleží jen griotům, ale nechť – začal fotbalem, proto ta přezdívka. Zranění a propadnutí rock‘n‘rollu z něho v úsvitu malijské nezávislosti učinilo hvězdu, místního Elvise v kožené bundě: v roce 1963 okupoval všechna rádia drtivými hity a mládež z Kar-Kara šílela. Moc to nevynášelo, takže se stáhl z veřejnosti a vyučil krejčím.

Přes dvacet let pak o něm nikdo neslyšel a když se náhodně v osmasedmdesátém objevil v televizi, Malijčani prý jen vydechli: Kar-Kar žije! Chvíli na to mu zemřela žena a tak odešel do Paříže nádeničit na stavbách. Našli si ho tam lidé z labelu Stern‘s Music a přemluvili k natáčení: pod pravým jménem Boubacar Traoré, nicméně už v roli bluesmana.

Sám nebo s muzikanty natočil mnoho desek; francouzský režisér Jacques Sarasin o něm natočil film a švýcarský dokumentarista Lousi Mouchet ho zanesl do Blues Road Movie: cestu blues z Mali do New Orleans, k Mississippi a Chicaga v něm popisují Traoré, Corey Harris nebo Bobby Rush.

S novým albem Dounia Tabolo se do Spojených států vrátil: znovu se setkal s kytaristou Corey Harrisem a nově s hvězdou stylu zydeco, houslistou Cedricem Watsonem a hráčkou na cello Leylou McCalla.

Pro Boubacarovo blues je víc než strohý „minimalistický“ pouštní praskot Ali Farka Tourého typický melodický afrofunk, tedy rytmičtější hudba úzce svázaná z griotskou tradicí Mandinko, kterou už léta hraje s věrným francouzským harmonikářem Vincentem Bucherem.

Jakákoliv vzpomínka na koncerty Ali Farka Tourého je spojena s Hama Sankarém, chlapíkem bušícím do calabashe, tedy půlky vysušené tykve, pro Západoafričany takřka nenahraditelného perkusivního nástroje. O Ali Farkovi se tvrdilo, že odhadnout dopředu, kam se jeho skladby rytmicky uberou je nade všechno chápání, Hama Sankaré, snad jediný člověk na světě, ho měl přečteného dopředu. Dokáže udržet až nelidsky přesný rytmus a ještě u toho zahrát fascinující mezihry, takže se občas stávalo, že na něho i Ali Farka upřel nevěřícný pohled. Bavíme se přitom pořád o nástroji, do kterého se buší pěstmi nebo se naopak hladí prsty. Žádné paličky, pouze kovové prsteníky pro zvýšení hlasitosti.

Když Ali Farka zemřel, přešel Hama do služby ke kytaristovi Afelu Boucoumovi a na jeho mění se stály fronty. Vždycky spíš sloužil jiným a proto Hamovo loňské debutové album Ballebe - Calling All Africans zaskočilo každého, kdo umění skoro sedmdesátiletého mistra calabashe obdivoval. V Spojených státech se seznámil s brilantní, Grammy několikrát oceněnou hráčkou na steel kytaru Cindy Cashdollar, známou z alb Boba Dylana nebo Vana Morrisona a do sestavy přibral také vynikající malijské hudebníky. Vznikla tak parádní deska propojující blues od malijské řeky Niger s dravým afrofunkem.

Spustit audio