Hudba ze zapadlých vesnic: Nejlepší alba roku 2025

Po celý svůj publicistický život hraji stejně jako jiní oblíbenou hru. Své tipy na nejlepší alba uplynulého roku porovnávám s výsledky prestižních anket, názory odborníků a přátel. Má to dvojí efekt: v případě, že se s většinou shodnu, počechrám si ego, ale daleko cennější je pro mne zjištění, kolik zajímavé a nevšední hudby proklouzlo mým radarem. Ať už z důvodu, že se ke mně nedostala nebo jsem při dávání přednosti jiné na ni nakonec zapomněl nebo, a to si je také dobré přiznat, některé nahrávky podcenil, což nutně nevede k tomu, že bych svůj původní názor radikálně korigoval, ale umístění v anketách mě přece jenom zviklá k tomu, abych se k nim vrátil a přišel na to, proč v nich jiní slyší to, co já ne. Což nutně neznamená, že se mně ta hudba nelíbí, jen potřebuji delší čas do ni proniknout a pravidelně se mně to třeba stává u španělské zpěvačky Solea Morente, dcery už nežijícího velikána Enrique Morenteho, která flamenco míchá s elektropopem.

Porovnávání osobního vkusu s výsledky anket mám zkrátka rád a stejně podstatné je pro mě potvrzení, že hudba stále dokáže posluchačům poskytnout jasný názor, pobídnout je k přemýšlení, povzbudit v nich lidství, vzájemnou solidaritu a potvrdit jim, že se drží morálně správného politicko-sociálního kompasu. Do světa zaplaveného populismem, nepravdami a konspiračními teoriemi vnáší navíc hudba důležité podněty, jak nejrůznější poplašné zprávy vnímat daleko bedlivěji a rozlišovat, co je pravda a lež.  A také nám neustále připomíná nenahraditelnost lásky, což byla až do jeho předčasné smrti parketa malijského kytaristy Amadoua Bagayogo, který ji se svou ženou Mariam rozdával takřka půl století a jejich poslední album L'Amour à la Folie (Láska k zešílení) patří k těm nejbáječnějším nahrávkám roku 2025.

Nám na Západě hudba ze vzdálených zemí pomáhá otevírat nové obzory, a přestože před nás často klade nepříjemné otázky a nutí poslouchat otřesné příběhy, umožňuje nám orientovat se v dnešní turbulentní době, ve které velkou rychlostí ubývá míst, kde zůstává život ještě v pořádku. Hudba jako nositelka zpráv a zdravého rozumu pro mne proto zůstává naprosto zásadní, a hlavně díky ní, se v dnešním světě sužovaném válkami a nárůstem rasismu a antisemitismu dokážu daleko snadněji orientovat a nepodléhat iluzi, že to, co se odehrává jinde, nemůže potkat i můj domov. A jestli si z nového alba Lux, které španělská hvězda Rosalía natočila se symfonickým orchestrem můžeme vzít něco poučného, tak překvapivou radu, navíc od třiatřicetileté katoličky, abychom nejprve milovali svět a pak teprve Boha. Ve skladbě Memória s portugalskou fado zpěvačkou Carminho se střídají se po slokách, a během sdílené meditace o zlomeném srdci a tíze vzpomínek si navzájem si pokládají otázky, zda-li zůstávají těmi, co byly kdysi a doufají, že po smrti nezapomenou na všechno dobré, co prožily.

Znovu mám radost z toho, že většinu alb zařazených do anket jsme si v tomto pořadu v průběhu uplynulého roku představili, a když jsem album Toumaro malijské zpěvačky Hawy natočené posmrtně s otcem Kassé Mady Diabatém označil za lahůdku, dobře jsem věděl, o čem mluvím a první místo v Evropském žebříčku world music mně dalo za pravdu.

Znovu také potěšilo, jak mezi tolika světovými umělci s těmi nejuhrančivějšími nahrávkami loni převládaly ženy a když se mě kdokoliv zeptá na skladbu roku, i o půlnoci ze sebe vyhrknu Hacernos Así, kterou mexická tranz zpěvačka Luisa Almageur na albu Africa Expressu Bahidorá věnovala tranz lidem s textem: „Přála bych si, aby existoval lékař, který by se k nám dokázal chovat laskavě.“