Hudba ze zapadlých vesnic: Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – březen 2018

6. březen 2018
03765858.jpeg

Pořad Hudba ze zapadlých vesnic vám každý měsíc přináší novinky ze scény world music a folku. V únorovém vydání uslyšíte palestinskou skupinu 47SOUL, brazilskou zpěvačku Da Cruz, dvojici Xylouris White, nigerijského saxofonistu Felu Kutiho a finskou skupinu Okra Playground.

Už jen fakt, že se 47Soul ocitli na obálce prestižního magazínu Songlines, je staví do středu pozornosti. Čtveřice zpěváků, raperů a hudebníků s palestinskými kořeny dnes žije v Londýně, odkud s albem Balfron Promise vyslala do světa velmi energickou hudebně-politickou zprávu. Ačkoliv 47SOUL využívají syntezátory, kytary a taneční beaty, rytmy udávají hlavně tradiční bubny a flétna. Kosmopolitnímu mixu hip hopu, dubstepu, dancehallu a elektro-rockové hudby říkají shamstep, s pevným základem v dabke, nesmírně populární svatební hudbě v zemích východního Středomoří.

Snadné je rozklíčovat také název Balfron Promise: odvolává se jak na tzv. Balfourovu deklaraci z roku 1917, přislibující právo židovského národa založit na území Britského mandátu Palestina vlastní stát, tak na ikonu brutalistického stylu, šestadvacetipodlažní „panelák“ The Balfron Tower, postavený v letech 1965-67 pro nejchudší obyvatele východního Londýna, kde donedávna bydleli také členové 47Soul, než si na něho začali brousit zuby developeři.

Ve zprávě Palestinců, zvlášť po Trumpově rozbuškovém rozhodnutí přesunout americkou ambasádu do Jeruzaléma, hodně rotuje slovo mír a na novém album One People One World s ním operuje také nigerijský saxofonista Fela Kuti. „Namísto zbraní si vyměňujme kulturní zážitky. Musíme pochopit, že společně žijeme na jedné planetě a je naší povinností ji udržet zdravou a v míru,“ zpívá syn legendárního Fely Kutiho, takže jaký div, že album tepe pod náporem afrobeatu.

Podle všeho to vypadá na to, že tři roky starým debutem vyslala finská skupina Okra Playground testující signál, kam daleko může v propojení artrockové elektroniky s tradičními citerami dojít. Tak nějak ve smyslu, pokud se vám to bude zamlouvat, prima, příště už to rozjedeme v plné parádě. Stalo se: nové album My Voice Over The Water překonává všechny naše představy o moderní finské hudbě a slovy jedné ze skladeb, k tomu aby nás uškrtilo, nepotřebuje ani ruce.

Od prvního setkání projevovala dvojice Xylouris White ochotu – snad dokonce i potřebu – riskovat. Ruku na srdce, napadlo by vás spojení australského robustního rockového bubeníka Jimi Whiteho s krétským hráčem na tradiční loutnu Georgem Xylourisem? A jestliže patříte mezi ty šťastné vizionáře, tušící, že k tomu jednou dojít musí, alespoň si přiznejte, že pokud jde o hudbu, u ní jste k odhadu, co by asi tak tihle dva mohli hrát, nenašli.

Zpočátku to totiž netušili ani oni, pouze věřili svému telepatickému napojení, z něhož postupně, často v improvizačním rauši, vyšla rytmicky nervní a neprvoplánově nadčasová hudba, na kterou jen těžko pasují běžná instrumentální a jiná měřítka.

George Xylouris je synem Psarantonise a synovcem Nikose Xylourise, dvou obrů krétské tradiční hudby. Jimi Whiteho zase známe ze skupiny Dirty Tree a ze spolupráce s Nickem Cavem nebo PJ Harvey. Poznali se před čtvrt stoletím v Austrálii, první společné album natočili ale až v roce 2014.

Letošní Mother je třetí a opět jim asistoval producent Guy Picciotto, kytarista punkrockových Fugazi. Od předchozích se album odlišuje častějším Xylourisovým zpěvem a frenetičtějším nasazením. Ještě něco málo k laouto, jak se osmistrunná loutna s dlouhým krkem a s nastavitelnými pražci jmenuje. Za normálních okolností po staletí plnila roli rytmického doprovodu krétské liře (malým houslím), nicméně Xylourisové laouto povýšili na úroveň liry a George ji navíc zelektrifikoval a zvukový rejstřík nástroje tím mnohonásobně rozšířil.

Spustit audio
  • Životní styl
  • Publicistika
  • hudba
  • svět
  • etno
  • world music