I jídlo může být prostředkem poznání jiných kultur

Třiadvacetiletý Michal Pašajev je z Ázerbajdžánu. Teď našel svůj druhý domov v havířovském uprchlickém táboře. Usměvavý mladík studuje na konzervatoři, češtinu už zvládá bez obtíží, zato čekání na to, jestli mu české úřady dají azyl, zvládá hůř. "Maminka říká, že žadatel o azyl je jako nemocný rakovinou. Neví, jestli bude operace, nebo nebude, jestli ji potřebuje, jak mu dopadne a tak. To samé cítí žadatel o azyl. Zůstane tady? Vyhodí ho? Je to těžké."

Zcela opačné pocity ovládly šestapadesátiletého Kamaru Mamaduobu z Guineje - dočkal se vysněného papíru - konečně dostal azyl. "Pocit, jaký mám dnes, to ví jen pánbůh. Dnes se cítím jako dobře, že mám ten papír, že jsem azylant. A vůbec se nebudu stydět a řeknu, že Česká republika je můj domov. Už jsem tomu ani nevěřil. Jsem spokojený."

Logo|foto:Český rozhlas

Třiadvacetiletý Michal Pašajev u nás pobývá s celou rodinou a ta doslova žije hudbou. V uprchlickém táboře založili ázerbájdžánský rodinný kvartet. Muzika jim dodává optimismu. Ve své vlasti zůstat nemohli. "Maminka je Arménka a tatínek Ázerbajdžánec. Když byla válka s Arménií, Arménie nám ubrala 20 procent území. Od té doby Ázerbajdžánci nemají rádi Armény."

Matka Michala paní Ala říká, že si u nás zvykla velmi rychle. "K České republice mám dobrý vztah. Cítím se tu dobře, protože tu mám hodně známých. Syn i dcera tady studují a hlavně je tu bezpečně."

Kamara Mamaduobu z Guineje u nás vystudoval Vysokou školu báňskou. Pobyt mu hradila jeho země. Když se vrátil, zjistil, že tam žít nemůže, státní moc ho začala utiskovat. "Můj život byl ohrožen kvůli někomu, kdo chtěl mou půdu, mé plantáže, které jsem zdědil po otci. On má moc, patří k vládě."

Logo|foto:Český rozhlas

Šéf havířovského střediska Ján Suchár si myslí, že se za 15 let změnil negativní pohled Čechů na uprchlíky. "Já bych byl rád, kdyby se česká společnost, která je bohužel někdy trošičku šovinisticky nastavená, na to dívala jinak. A myslím si, že se i dívá jinak. Myslím si, že k tomu přispělo jednak to, že jsme vstoupili do Evropské unie, že jsme trošku méně zahledění do sebe. My se o ně staráme, aby po dobu, co jsou u nás v proceduře žadatelů nebo potom, co dostanou integrační bydlení, aby měli zabezpečené veškeré služby. Jsme tady od toho, aby se ti lidé cítili dobře."

Před bývalým ostravským kinem Vesmír, kde se uprchlíci z celého kraje sešli, to vonělo. Běženci tam rozdávali dobroty ze svých národních kuchyní. Hlavní kuchařkou byla paní Malkan z Čečenska. "Napekli jsme čečenkou chalvu, cigára a pirohy. Je to tradiční čečenské jídlo."

Lidem sladké dobroty moc chutnaly.

Podle šéfa havířovského uprchlického tábora Jána Suchára je i ochutnávka národních kuchyní cestou jak zlomit bariéry mezi veřejností a běženci. "Lidé, i když ochutnají takhle na ulici, zjistí, že kdo peče takové dobré sladké věci, bude mít určitě srdce na dlani. Budou to takhle přijímat a vnímat a i my se možná jako většinová společnost k těm uprchlíkům postavíme taky s otevřeným srdcem."