Iris DeMent: Pracuji na světě, který možná nikdy neuvidím

Kdo by chtěl tvrdit, že Spojené státy zůstávají pořád tím nejlepším místem k narození, tomu je podle písničkářky Iris DeMent dobré připomenout, co všechno se pod jejich vlajkou v minulosti odehrálo a v současnosti děje. Žádná selanka, jak by si někdo chtěl myslet, tvrdí na novém albu Workin' on a World. Znovu jedinečně usazeném v americaně a jižanském gospelu.

Těm, kdo ji dobře znají, stačí titulková zpráva: „Iris DeMent se bojí o svět. Tak natočila další album.“ Po dlouhých osmi letech, což je u ní běžné, alby totiž od roku 1992 šetří: Workin' on a World je teprve sedmé. Otevírá ho stejnojmennou skladbou, jejíž povzbuzující text lze brát za leimotiv sbírky: „Budila jsem se ráno s hrůzou, že svět, který jsem považovala za samozřejmost, se hroutí.  Pak jsem si vzpomněla na ty, co přede mnou přinesli oběti a otevřeli tolik nových dveří. Proto dnes každé ráno vstávám a pracuji na světě, který možná nikdy neuvidím."

Ano, Iris se nám zadírá pod kůži naléhavými prosbami a štiplavě znepokojivými komentáři, předpoklad, že propadla zmaru, se však rozbíjí o její povznášející moudrost vyzývající takřka kazatelsky k usmíření a léčivý dopad hořkosladkých skladeb, bojujících proti zlu, o kterých přemýšlí jako „dělnících potřebujících vypadnout z domu, a jít dělat svou práci“.

V lednu oslavila dvaašedesátku a potkat Iris na ulici, projdete kolem ní bez povšimnutí. Až tak vypadá všedně, skoro jako vaše sousedka. Ačkoliv získala nominace na Grammy a patří do vybrané společnosti Emmylou Harris, Loretty Lynn, Steva Earlea nebo Kate & Ann McGarrigle. Nejvíc si ji však pamatuje po boku zesnulého přítele a mentora Johna Prineho. Narodila se v Arkansasu jako nejmladší ze čtrnácti dětí a vyrůstala v prostředí letniční církve. Od malička zpívala v kostele gospely, v teenagerském věku ji ale myšlenka na věčné zatracení, pokud nepřijme Krista za spasitele, přivedla k rozhodnutí církev opustit. Biblická tématika se její tvorbou přesto v překvapivých konotacích táhne dál. Na albu třeba vzpomene Ježíše, který se zastával se chudých a mocným říkal do očí pravdu.  Hned ale s narážkou na pokrytectví církve dodá: „Dnešní křesťané by ho ani nepustili do dveří.“

V šeptavě mrazivým hlasem odzpívané Let Me Be Your Jesus nabízí Irish daleko těžší kládu. S připomínkou jeho bezskrupulózního populismu se vrací k Donaldu Trumpovi, kdy jakoby za něho zpívá: „Dovol mi být tvým Ježíšem, který vstal z mrtvých. Dovedu tě to zaslíbené země, kde žijí jen bílí a všechno, co je dnes špatně, se zase v dobré obrátí. Já to napravím. Proto mě následuj, přišel jsem tě osvobodit.“ Fujtajksl, řeknete si, ještě že už je Trump pryč – stejně jako u nás jíní – pochybností, že brzy mohou přijít ještě nebezpečnější populisté, se ale nezbavíte. Proto, při vší její melancholické kráse, skladbu vnímáte jako memento do budoucna a s takovou pohnutkou nám ji zřejmě Iris předložila. Se závěrečným sarkastickým veršem: „Následuj mě, čeká tě velké překvapení.“

Mainstreamová country scéna si nikdy netykala s radikální politikou, a co to šlo a vyhýbala se explicitním prohlášením. Jakoby nic si žila dál s klapkami na očích v konzervativní bublině mající blízko k republikánům a zbrojním asociacím. Proč jdeme na album Workin' on a World s takovou oklikou? Protože nepochybně posloucháme nejostřejší politický komentář a nejnaléhavější skladby, které Iris kdy složila. A esenciálním příkladem budiž osmiminutový opus dylanovského ražení Going Down to Sing in Texas, inspirovaný osobním zážitkem z Austinu, kam Irish přijela hrát a na dveřích klubu našla pokyny, jak by měli návštěvníci během koncertu zacházet se zbraněmi. Proto zpívá: „Chystám se zpívat v Texasu, kde mohou všichni u sebe nosit zbraň, takže tam budeme v mnohem větším bezpečí. To je ale ta největší lež pod sluncem a klidně mě zastřelte, jestli vám to pomůže.“ Tím výpověď Iris nekončí: svoje ve  skladbě dostanou televizní evangeličtí kazatelé a lhář a válečný zločinec chodící po svobodě, rozuměj prezident Bush; nezapomněla ani na miliardáře Bezose, policejní vraždění černochů a ničení palestinských domů Izraelci boldozery. S narážkou na americkou aktivistku Rachel Corrie tragicky zemřelou pod pásy jednoho z nich.

Stejně dobří písničkáři – manžel Greg Brown a  nevlastní dcera Pieta Brown – s producentem Richardem Bennettem pronikavému a ohromujícímu hlasu Iris ustlali v jiskřivém folkrocku s dechy, ladící s jejím klavírem. I se vzpomínkami na Mahalii Jackson, bojovníka za občanská práva Johna Lewise nebo Dr. Martinaa Luther Kinga. Iris se ho ve skladbě How Long pomyslně ptá: „Jak dlouho vydžíte snít svůj sen, když se zdá, že zlo zvítězilo?“ A sama si odpovídá: „Dokud se spravedlnost nebude valit jako mohutný proud.“

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

klasika.jpg

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?