Iris DeMent: Pracuji na světě, který možná nikdy neuvidím

Těm, kdo ji dobře znají, stačí titulková zpráva: „Iris DeMent se bojí o svět. Tak natočila další album.“ Po dlouhých osmi letech, což je u ní běžné, alby totiž od roku 1992 šetří: Workin' on a World je teprve sedmé. Otevírá ho stejnojmennou skladbou, jejíž povzbuzující text lze brát za leimotiv sbírky: „Budila jsem se ráno s hrůzou, že svět, který jsem považovala za samozřejmost, se hroutí.  Pak jsem si vzpomněla na ty, co přede mnou přinesli oběti a otevřeli tolik nových dveří. Proto dnes každé ráno vstávám a pracuji na světě, který možná nikdy neuvidím."

Ano, Iris se nám zadírá pod kůži naléhavými prosbami a štiplavě znepokojivými komentáři, předpoklad, že propadla zmaru, se však rozbíjí o její povznášející moudrost vyzývající takřka kazatelsky k usmíření a léčivý dopad hořkosladkých skladeb, bojujících proti zlu, o kterých přemýšlí jako „dělnících potřebujících vypadnout z domu, a jít dělat svou práci“.

V lednu oslavila dvaašedesátku a potkat Iris na ulici, projdete kolem ní bez povšimnutí. Až tak vypadá všedně, skoro jako vaše sousedka. Ačkoliv získala nominace na Grammy a patří do vybrané společnosti Emmylou Harris, Loretty Lynn, Steva Earlea nebo Kate & Ann McGarrigle. Nejvíc si ji však pamatuje po boku zesnulého přítele a mentora Johna Prineho. Narodila se v Arkansasu jako nejmladší ze čtrnácti dětí a vyrůstala v prostředí letniční církve. Od malička zpívala v kostele gospely, v teenagerském věku ji ale myšlenka na věčné zatracení, pokud nepřijme Krista za spasitele, přivedla k rozhodnutí církev opustit. Biblická tématika se její tvorbou přesto v překvapivých konotacích táhne dál. Na albu třeba vzpomene Ježíše, který se zastával se chudých a mocným říkal do očí pravdu.  Hned ale s narážkou na pokrytectví církve dodá: „Dnešní křesťané by ho ani nepustili do dveří.“

V šeptavě mrazivým hlasem odzpívané Let Me Be Your Jesus nabízí Irish daleko těžší kládu. S připomínkou jeho bezskrupulózního populismu se vrací k Donaldu Trumpovi, kdy jakoby za něho zpívá: „Dovol mi být tvým Ježíšem, který vstal z mrtvých. Dovedu tě to zaslíbené země, kde žijí jen bílí a všechno, co je dnes špatně, se zase v dobré obrátí. Já to napravím. Proto mě následuj, přišel jsem tě osvobodit.“ Fujtajksl, řeknete si, ještě že už je Trump pryč – stejně jako u nás jíní – pochybností, že brzy mohou přijít ještě nebezpečnější populisté, se ale nezbavíte. Proto, při vší její melancholické kráse, skladbu vnímáte jako memento do budoucna a s takovou pohnutkou nám ji zřejmě Iris předložila. Se závěrečným sarkastickým veršem: „Následuj mě, čeká tě velké překvapení.“

Mainstreamová country scéna si nikdy netykala s radikální politikou, a co to šlo a vyhýbala se explicitním prohlášením. Jakoby nic si žila dál s klapkami na očích v konzervativní bublině mající blízko k republikánům a zbrojním asociacím. Proč jdeme na album Workin' on a World s takovou oklikou? Protože nepochybně posloucháme nejostřejší politický komentář a nejnaléhavější skladby, které Iris kdy složila. A esenciálním příkladem budiž osmiminutový opus dylanovského ražení Going Down to Sing in Texas, inspirovaný osobním zážitkem z Austinu, kam Irish přijela hrát a na dveřích klubu našla pokyny, jak by měli návštěvníci během koncertu zacházet se zbraněmi. Proto zpívá: „Chystám se zpívat v Texasu, kde mohou všichni u sebe nosit zbraň, takže tam budeme v mnohem větším bezpečí. To je ale ta největší lež pod sluncem a klidně mě zastřelte, jestli vám to pomůže.“ Tím výpověď Iris nekončí: svoje ve  skladbě dostanou televizní evangeličtí kazatelé a lhář a válečný zločinec chodící po svobodě, rozuměj prezident Bush; nezapomněla ani na miliardáře Bezose, policejní vraždění černochů a ničení palestinských domů Izraelci boldozery. S narážkou na americkou aktivistku Rachel Corrie tragicky zemřelou pod pásy jednoho z nich.

Stejně dobří písničkáři – manžel Greg Brown a  nevlastní dcera Pieta Brown – s producentem Richardem Bennettem pronikavému a ohromujícímu hlasu Iris ustlali v jiskřivém folkrocku s dechy, ladící s jejím klavírem. I se vzpomínkami na Mahalii Jackson, bojovníka za občanská práva Johna Lewise nebo Dr. Martinaa Luther Kinga. Iris se ho ve skladbě How Long pomyslně ptá: „Jak dlouho vydžíte snít svůj sen, když se zdá, že zlo zvítězilo?“ A sama si odpovídá: „Dokud se spravedlnost nebude valit jako mohutný proud.“