Ivana Šuláková: Naměkko

No, to víte, že bude lepší, než ten letošní! Přeji to nejen nám všem, ale hlavně v to pevně věřím. Kdybych totiž nevěřila, padly by na mě chmury. Negativ kolem nás je až příliš mnoho. Vánoční svátky jsou ale taky obdobím, kdy si tak nějak více připouštím k tělu emoce. A myslím, že v tom nejsem sama. V situacích, které mě jindy nechávají zcela chladnou a racionální, prostě měknu.

V praxi se to projevuje tak, že bulím u každého jen trochu romantického filmu, mimochodem - někdy stačí i pohádka. Taky rozdávám drobné kdejakému bezdomovci ve víře, že je nepropije a nehledím na mé ustálené pravidlo, že dám peníze ráda jakémukoliv člověku bez domova, jen když ukáže vůli lépe žít. A taky píšu a telefonuji všem, u kterých mám pocit, že jsem je v minulých měsících zanedbávala.

Jsou ale věci, které už nikdy v životě nestihnu. Konec starého roku a začátek nového je totiž u mne spojen s jednou velmi osobní záležitostí: před pár lety v tomto období navždy odešla moje babička. Měla jsem k ní blíž, než ke komukoliv z mé rodiny, a tak mě dodnes neskonale mrzí, že jsem jí nestihla říci tolik věcí! Pořád jsem si říkala, že je na to dost času. Pravda je ale jiná. Času je tak málo!

A tak vám všem, kteří se chystáte vyslovit svá novoroční přání a předsevzetí, přeji, abyste si v tom novém roce 2014 udělali své blízké a milé vždycky tolik času, kolik potřebujete. A nejen proto, aby vás jednou nemrzelo, že jste jim nestihli říci vše, co jste chtěli.

No vidíte... a už jsem zase naměkko.