Ivana Šuláková: Veteráni

12. listopad 2017
Ranní poznámka , Ranní poznámka

Včerejší Den Válečných veteránů měl připomenout ty, kteří bojovali ve válkách po celém světě. Společnost Post Bellum při té příležitosti uspořádala sbírku, jejíž výtěžek má pomoci pořídit nahrávky vzpomínek doposud žijících bývalých vojáků a odbojářů z 2. světové války. I Český rozhlas už za dobu své existence získal a odvysílal nejedno zvukové svědectví těchto těžkých válečných časů. Některá už však navždycky zůstanou zapomenuta.

Včera jsme si připomněli Den válečných veteránů. Symbolicky odkazuje k velmi významnému datu – k 11. 11. 1918, kdy bylo ve vlakovém voze u severofrancouzského města Compiègne podepsáno příměří mezi Spojenci a Německem. Tím definitivně skončily na západní frontě boje 1. světové války.

Možná, že i vy jste v pátek a v sobotu u příležitosti tohoto dne potkali v ulicích dobrovolníky, u kterých jste zakoupením květu vlčího máku mohli přispět na sbírku pro veterány. A proč právě květ vlčího máku? Jeho původ je v básni nazvané Na flanderských polích, kterou napsal kanadský chirurg John McCrae. I on sloužil na západní frontě, nedaleko belgického města Ypres.

Podle mě je dobře, že také v českém kalendáři Den válečných veteránů nechybí. Lidem, kteří ve válkách bojovali, totiž patří má úcta. Vzpomínám si, jak jsem před pár lety s úžasem naslouchala vyprávění veterána z druhé světové války, mého souseda. Líčil mi, jak musel nuceně nastoupit do wehrmachtu, jak lítal bombardérem a jak se mu dělalo zle, když věděl, že tam někde dole v hledáčku munice jeho letounu je jeho domov. A taky, jak se v Německu zamiloval a domů do Slezska si po válce v době davové nenávisti vůči všemu německému přivedl německou manželku. Běhal mi z jeho vzpomínek mráz po zádech a dlouho jsem ho přemlouvala k nahrávání.

Jednoho dne konečně svolil. Uběhl týden, více týdnů, měsíc, a jak už to v naší branži bývá, pořád bylo něco důležitějšího na práci. Až jsem ve schránce našla parte. Paměti souseda-veterána jsem nahrát nestačila a už řadu let mě to opravdu mrzí.

A víte proč? Protože by byly mimo jiné dokladem toho, že žádný válečný konflikt není černobílý, že ve válkách nejsou jen dobří a jen zlí. A že i když vás pod pohrůžkou zastřelení přinutí oblékat uniformu nepřítele, můžete být vlastencem. A nakonec - že vůbec není jednoduché vrátit se zase domů – nejen s ženou z nepřátelského tábora, ale hlavně s traumaty na celý život.

autor: š.iva
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.