Jack London: Ten náš Flíček
Pes potížista. Přesně takového si pořídí dva dobrodruzi, aby jim zpříjemnil a hlavně zjednodušil život v drsném prostředí Aljašky. Jenomže všechno dopadlo jinak, než si pánové představovali. A přitom je, jak čteme v úvodu vyprávění, vůbec nic nevarovalo.
Vydali jsme se spolu na Klondike za podzimního shonu roku 1897 a vyrazili jsme příliš pozdě, abychom se dostali přes Chilcoot ještě před zámrazem. Část přechodu jsme vlekli svou výstroj sbalenou na zádech, až začal padat sníh, a potom jsme už musili nakoupit psy, abychom to zbytek cesty vezli na saních. Tak jsme dostali toho našeho Flíčka. Cena psů byla vyhnána vysoko a zaplatili jsme za něj sto deset dolarů. Vypadal, že za to stojí. Pravím vypadal, neboť na pohled to byl jeden z nejpěknějších psů, jakého jsem kdy viděl. Vážil tak asi necelých třicet kilo a měl všechny znaky dobrého saňového tahouna. Do dneška jsme nedokázali rozeznat jeho rasu. Nebyl to severský vlčák, ani malamut, ani z chovu od Hudsonova zálivu; vypadal jako všichni tři, a zas jako žádný z nich; a navrch ještě měl v sobě něco ze psa bělošského, protože na jedné straně uprostřed té míchanice žluté, hnědé, červené a špinavě bílé, což byla jeho převládající barva, měl flíček černý jak uhel a velký jako kotlík na vodu. Proto jsme mu říkali Flíček… (z překladu A. J. Šťastného)
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka