Juçara Marçal: Mazaná sestra Nevěsty z Kill Billa

Šedesátiletá brazilská zpěvačka na druhém albu Delta Estácio Blues vstřebává minulost černošské brazilské hudby skrze fantaskní hypotézu: co kdyby americký bluesový kytarista Robert Johnson namísto s ďáblem uzavřel smlouvu s průkopníky samby v Riu de Janeiro?

Inspirace a zdrojové materiály alba sahají hluboko do kulturní historie Brazílie definované africkou černošskou diasporou. Hvězdný skladatel Rodrigo Campos, autor skladby Delta Estácio Blues, proto položil paralelu mezi brazilskou sambou a mississippskou Deltou z prostého důvodu. Tak jako se blues díky Robertu Johnsonovi valilo kdysi Spojenými státy, ve dvacátých letech 20. století se ze čtvrti Rio Estácio de Sá na kraji Rio de Janeiro vydala dobýt nejprve Brazílii a postupně celý svět moderní samba, navždy spojená s revolučním uměním Ismaela Silvy, Bideho nebo Armando Marçala.

„Ti nesmírně kreativní kluci jsou zodpovědní za šíření nového hudebního myšlení stejně jako Johnson a symbolika jejich hypotetického setkání mě od začátku pobavila,“ uvedla Marçal s potřebou vyzkoušet na albu zase něco jiného, daleko experimentálnějšího a vycházejícího z modelu hip hopu. Proto hodně rapuje, používá auto-tune a přestože se natáčení zúčastnila řada hostujících muzikantů, ráz alba určuje elektronika.

Umělecká bouře, jakou album bezesporu nabízí, není pouze z hlavy Juçary Marçal, odpálila ji řada okolností. Začněme členstvím ve skupině Metá Metá, v podstatě brazilském hudebním zázraku svého druhu, jejíž členové na dotaz ohledně popisu jejich hudby odpovídají nejupřímněji, jak jen to jde: „Je nám opravdu líto, ale nepomůžeme vám. Sami se toho bojíme.“

Zaneprázdněného saxofonistu Thiago Franca sice uslyšíme pouze v závěrečné skladbě Iyalode Mbè Mbè, zato zbývající už ovládl třetí člen Metá Metá – fenomenální kytarista Kiko Dinucci, dozvučující radikální kolizi samby, s blues, jazzem a hip hopem analogovými syntezátory. S Juçarou se přitom nechali unést neobvyklou zvukovou excentričností alba Atrocity Exhibition amerického rappera Dannyho Browna, takže nejprve vytvořili instrumentální základy skladeb ze samplů. A fantazii přitom nekladli meze: rytmicky překódovali útržky z archivních vinylů, zvuky vrzání dveří a třeba i splachování toalety. Teprve potom přišly na řadu melodie s texty a do konečného výsledku promluvili přizvaní brazilští skladatelé: Tulipa Ruiz, Siba, Rodrigo Campos, Maria Beraldo nebo Douglas German. Někteří se pak ke zpěvačce přidali i na koncertech.

Juçara s Kikem převzali pouze dvě skladby, a v případě La Femme à Barbe nás to vlastně vůbec nepřekvapí. Neodmyslitelně patří k třiaosmdesátileté francouzské avantgardní zpěvačce Brigitte Fontaine, proslulé nezvyklými šansony a spoluprací s freejazzovým The Art Ensemble Of Chicago nebo rockery Sonic Youth. Z jejího alba Comme à la radio, vydaného v roce 1969 byli oba dokonce tak unešení, že z nich nedávno vytvořili koncertní pásmo, kdy Juçara oprášila svou francouzštinu.

Hudební kakofonii není občas příjemné poslouchat. Ale někdy může být tím nejvhodnějším popisem společenské agónie, kterou mají umělci k dispozici. A současná Brazílie se v takové agónii pod vedením populistického prezidenta Bolsonara nachází. Největší latinskoamerickou zemi smrtelně drtí covid, chudoba miliónů obyvatel dosáhla bodu, za který se snad už nedá jít, amazonské pralesy mizí největší rychlostí  za poslední léta a o genocidě původních obyvatel už se mluví jako o faktu. Ačkoliv prezidentovo jméno na albu ani jednou nezazní, není pochyb, že roznětkou netlumeného vzteku je Bolsonarova dysfunkční politika. „Musíte na to jít ale mazaně,“ tvrdí Marçal odkazující se v textu skladby Crash na kung-fu filmy, westerny, italskou mafii a Nevěstu z tarantinovského Kill Billa. Napsal ho brazilský raper Rodrigo Ogi a s konceptem pomsty, ať už je myšlena jakkoliv, souvisí agresivní zvuk a rozhněvaný rap Marçal.

Spustit audio