Kin’Gongolo Kiniata: Není čas na nudu, je potřeba zapálit oheň

Existují také názory, že po všem, s čím dosud předešlé kapely překvapily, těm novým už další trumfy musí dojít. Jenže nedošly, na to se spolehněte. Nástroje si Kin’Gongolo Kiniata samozřejmě vyrobili z recyklovaných materiálů, snad poprvé je s nimi ovšem pustili do letadla, takže v Evropě můžeme na vlastní oči sledovat, co všechno se dá zahrát na bicí z vlnitého plechu postavených způsobem, co smetiště dalo, na xylofon z plastových lahví a použitých sprejů nebo na syntezátor z čehokoliv dutého. Na festivalu Babel XP v Marseille se proto spousta návštěvníků co chvíli s palcem nahoře obracela směrem ke zvukařům, protože tohle všechno nasnímat muselo dát pořádný kus práce, zvlášť u jednostrunné kytary z nádoby na olej, patřící spíš na výstavu moderního umění nebo dvoustrunné baskytary, doslova vůdkyně pětičlenného ansámblu s drtivým zvukem, což je mimochodem překlad názvu skupiny. 

K čemu mimo jiné takový zvuk na debutovém albu Kiniata slouží? Jako na křídlech nese obvyklý afrofunk s konžskou rumbou nejvyšší rychlosti, ale také nezvykle silné melodie ve sborových vokálech. Na ty kapely z Kinshasy zatím moc nedbaly: vystačily si s výkřiky a strhující rytmickou jízdou. Snad všichni členové Kin’Gongolo Kiniata mají ovšem skvělé hlasy, tak proč si je nechávat pro sebe.

V Demokratické republice Kongo žije přes sto miliónů lidí a pokud byste každému z nich položili otázku, jestli pamatují, kdy v zemi vládl delší dobu mír, nikoho takového pravděpodobně nenajdete. A určitě ne na východě země, kde se snad nikdy válčit nepřestalo a mrtvé tu aktuálně přestali znovu počítat. Nacházejí se tu totiž ložiska několika klíčových nerostů, bez kterých se světový technologický průmysl neobejde. Do podrobností zabíhat nebudeme, z nepoměru oficiálně vytěženého koltanu a skutečného množství potřebného k výrobě mobilů a počítačů, je však jasné, že těžbu mají stále pod palcem nejrůznější milice, pašeráci a rebelové, bojující tu mezi sebou o těžební území. A protože konžská vláda, OSN a další instituce dosud nenašly páky, jak situaci napravit, na východě země umírají sta tisíce nevinných civilistů a humanitární krize narůstá do obřích rozměrů. Lidé odsud utíkají, kam se dá a vedle sousedních států nejčastěji volí cestu do Kinshasy, kde dnes žije bezmála patnáct miliónů obyvatel uprostřed nefungující infrastruktury, vysoké kriminality a dennodenního boje o přežití. 

„Namísto toho, abych plakal nad svým osudem, vytvářím umění," tvrdí světem už registrovaný sochař a vizuální umělec Freddy Tsimba svařující kovové skulptury z mačet. I další zvukový a hudební velikán Bebson de la Rue je schopný proměnit jakýkoli předmět v poetické těleso a zhmotnit své nejdivočejší sny. Vynálezce afrofuturistických dada podivností sestavil také volný multidisciplinární kolektiv Trionyx s mottem „nehýbejme se směrem, který po nás chtějí, ale vydejme se vlastní cestou“. Xylofonista Leebruno do něho patřil od patnácti let, takže před založením skupiny Kin’Gongolo Kiniata získal doslova vysokou školu výroby akustických replik západních elektronických nástrojů.

„Bebson de la Rue měl vždycky ambice vytvářet hudbu z ničeho. S některými členy jsme se potkali u něho doma a další žili ve stejné čtvrti. Naučil nás vyrábět nástroje z materiálů, které by nás ani nenapadly a nepřímo pobídl k založení skupiny,“ řekl k začátku Kin'Gongolo Kiniaty kytarista Bébé Mingé hrající také na vlastnoručně vyrobenou třístrunnou koru z plastové nádoby na vodu. Slyšíme ji třeba ve skladbě Elengi Ya Ko Vivre, což znamená „radost ze života skrze práci, protože není čas na nudu“.

Ještě v jednom se skupina Kin'Gongolo Kiniaty od zbytku scény odlišuje: přes neustálý dozor konžských cenzorů si přestala dávat pozor a v jazyku lingala, takže jí v Kinshase všichni rozumí, v několika skladbách kritizuje politiky, chudobu, bezdomovectví, korupci a neschopnost vlády ukončit válku na východě země.