Les Filles de Illighadad & Mdou Moctar: Puštní blues z Nigeru

Běžnému posluchači to možná splývá, ta pouštní melancholie zní skoro všude stejně, zato v Mauretánii, na severu Mali a mezi Tuaregy se zmýlí málokdo. Dříve hlavně skrze loutny: teharde, sindti a ngoni znějí  přece jenom každá jinak. Nic na tom ale nezměnily ani elektrické kytary, na které hráči přenesli umění loutnistů. Nejefektivněji možná Tuaregové, jako třeba Mdou Moctar z Nigeru, který právě vydal nové album Afrique Victime.

Název pouštní blues se objevil v 70. letech s geniálním uměním malijského kytaristy Ali Farka Tourého. Aniž by kdokoliv tehdy tušil, jaké má kořeny a protože hlavně Američanům znělo povědomě, přirovnávali ho k velkým americkým bluesmanům. K jeho velké nelibosti. „Nečekám, že to lidé na Západě pochopí, ale moje hudba pochází z Mali a ne od Mississippi,“ vzkázal jim sebevědomě Ali Farka.

Procestoval svět a slyšel nespočet muzikantů, s americkým kytaristou Ry Cooderem natočil Grammy oceněné album Talking Timbuktu, ale po návratu domů vše vypouštěl z hlavy, Zápaďáci ho nezajímali, neinspirovali a za svou hudbu bral pouze tu od řeky Niger, bobtnající tuarežskými pouštními vlivy, stejně jako songhajskou kulturou. Pokud tedy někoho k Ali Farkovi přirovnávat, tak jedině kytaristy ze severu Mali a tamní Tuaregy.

Hendrix ze Sahary

S těmi z Nigeru nastává jiný problém: oproti jiným se Bombino nebo Mdou Moctar více hlásí k západním rockerům.  A přestože označení Hendrix ze Sahary nezní bůhvíjak originálně, k Moctarovi vlastně sedí. I on si libuje v dlouhých nepředvídatelných sólech a v psychedelii je na novém albu Afrique Victime jako doma. A stejně tak se dobře cítí při hraní pro své fanoušky v Nigeru.

Tuarežská vesnice Illighadad leží ve středu Nigeru. Autem sem jedete přes saharskou poušť spoustu hodin, nemají tu elektřinu a o tekoucí vodě si mohou nechat leda tak zdát. Místním to už ani nepřijde, žijí tu takhle se svými stády po staletí a strohým pouštním podmínkám odpovídá jejich hudba. Vládnou ji především ženy, usedávající večer do kruhu s bubny tende a calabashem ponořeným do nádoby s vodou, takže vydává daleko dunivější zvuk. Za rytmického potlesku a trylkování zpívají písně přetékající unikátní tuarežskou poezií, určené k uzdravení, ke chvále předků nebo k oslavě lásky.

Skupinu Les Filles de Illighadad (Dcery Illighadad) založily  v roce 2016 tři dívky a neměly to zpočátku vůbec jednoduché: Fatou Seidi Ghali totiž jako jedna z prvních žen vzala do ruky kytaru, což v tuarežské hudební komunitě sice není nepřípustné, zato hodně neobvyklé. Nemohla si ovšem pomoc, vždyť za bratra má Ahmoudou Madassaneho, člena skupiny Mdou Moctara, který sestře už v deseti letech věnoval první kytaru a s Les Filles de Illighadad zprvu, než ho vystřídal další bratr, nejen hrál, produkoval jim také první dvě alba, vycházející u amerického labelu Sahel Sound. 

Zvuk skupiny se od těch mužských hodně odlišuje, protože ke komunitní tradici tende dívky přidali další tuarežský fenomén: takambu, ostře rytmickou hudbu ze severu Mali, původně hranou na tuarežské loutny, které dnes vystřídaly kytary. Hypnotické rytmy Les Filles de Illighadad mají proto občas transcendentní účinek a jindy vás strhnou k tanci. Každopádně dokážou okamžitě smazat hranice mezi hudebnicemi a publikem, což majitel labelu Christopher Kirkley zjistil okamžitě a skupinu pozval v roce 2019 na americké turné, zakončené vystoupením v legendárním brooklynském koncertním sálu Pioneer Works. Kirkley vše zaznamenal s vědomím, že naživo se tuarežské hudbě vyrovná máloco a studio ji často připraví a velkou část magie. A že k tomu nedošlo, se teď můžeme přesvědčit na albu At Pioneer Works.