LINA & Jules Maxwell: Oheň, který hoří, aniž by byl vidět

Původně si Lina představovala, že nové písně bude zpívat na vrcholu nějaké irské hory a dosáhne harmonického rozpoložení naplňující duši slunečním světlem. Nakonec se s klavíristou Julesem Maxwellem usadili na několik dnů v anglickém opatství Malmesbury aby tu rozvinuli myšlenku vyplývající z překvapivého zjištění: slovo fado se používá jak v portugalštině, tak v irštině, a zatímco v prvním případě se dá přeložit jako nezvratný osud, v druhém znamená cosi hodně dávno. V opatství chodili na dlouhé procházky a přemýšleli o zázraku. Ne takovém, který by způsobil, že jim přinese už hotové skladby, ale o zázraku, který vlastně nejde vysvětlit a nemá cenu ho hledat, protože přichází, když to nikdo nečeká. Hlavně tehdy, když zjistíš, že děláš něco správného, nezištně a ze srdce. Podobně jako Lina s Julesem Maxwellem na albu Terra Mãe.

Pokud si přečtete historii opatství, dozvíte se, že ve významném centru vědění se v 11. století uskutečnil první lidský pokus létat. Mnich s křídly si po skoku z věže sice zlámal nohy, zato vešel do historie. Jestliže vás napadá, že se jím Lina s Julesem Maxwellem nechali inspirovat, zkrátka, že se po hlavě pustili do nepravděpodobného spojení prastaré irské vokální tradice sean nós s fadem z 19. století, tak vás musíme zklamat. Než přijeli do opatství, měli vše pečlivě promyšlené, hlavně rodák z Belfastu, kterého nejen zaujala spřízněnost obou vrcholně emocionálních hudebních žánrů, Lině vzápětí navrhnul, že by do alba Terra Mãe zanesl svou zvukovou koncepci použitou na čtyři roky staré velmi úspěšné nahrávce Burn zpěvačky Lisy Gerrard ze skupiny Dead Can Dance. A když Portugalka souhlasila, přizval k natáčení stejného producenta Jamese Chapmana, jehož mnohavrstevnatá elektronika střídající orchestrální rozmáchlost s intimními momenty dodala originálním skladbám velkolepé vyznění. Chapman je podle Julese Maxwella prý jeden z mála producentů chápající, že nejhlasitější elektronika je ta, kterou skoro nevnímáme, takže se třeba ve skladbě Arde Sem Se Ver (Následuj holubici) přirozeně zvukově ztotožnil s Linou přirovnávající lásku k ohni, který hoří, aniž by byl vidět.

Fado a elektronika nemůže u Liny nikoho zaskočit, vždyť, jak z tohoto pořadu dobře víme, své písně už na předchozích albech revolučně propojovala se syntezátory katalánského producenta Raüla Refreeho, kytarou Justina Adamse a klávesami Johna Baggotta ze skupiny Portishead. Zpěvačka od počátku své kariéry hlavně trvá na poezii, protože podle ní fado nedefinuje doprovod, ale slova a způsob, jak je ve zvukomalebné portugalštině vyjádříte. Takže problém, protože Jules Maxwell ji vedle nezvyklé hudby nabídl také vlastní verše, nicméně v angličtině, jazyce pro fado podle Liny v podstatě nepoužitelném. O citlivý překlad tedy požádala portugalskou zpěvačku a básnířku Amélii Muge. I ta ovšem měla s Maxwellovou poezií problém, takže se nesnažila o doslovné překlady, ale dala přednost emocionální reinterpretaci. A tehdy se prý podle Liny vše dokonale propojilo: fado se sean nós, poezie s decentní elektronikou a ozvěnou Dead Can Dance, Portugalsko se severním Irskem a duchovno s přírodními zákony a realitou.