Mám tušení, že dokud budu hledat, tak to nenajdu, říká zpěvačka Kateřina Marie Tichá

Vystudovala sociologii a antropologii a lehce se té profese i dotkla. Spolupracovala na albu Dýchej a dnes s muzikanty kapely Davida Stypky vystupují jako Kateřina Marie Tichá a Bandjeez.

O křehkosti celého procesu, o hudbě vůbec, o hledání odpovědí, o útěcích za svobodou a pochopení, že ji nenajde jinde než v sobě a taky o dobrých lidech, kteří ji teď v hudbě obklopují. O tom všem je tento rozhovor.

O hledání svobody a nutnosti kolem sebe a v sobě uklidit

Kateřina Marie Tichá|foto:Radek Kudláček

Dříve jsem si myslela, že odjedu pryč, abych byla sama se sebou, abych byla svobodnější – osvobozena od toho kontextu. Všichni v nějakém jsme a ten kontext nás ovlivňuje. Rodina, práce, přátelé... A mají mě zaškatulkovanou v nějaké roli. Každý je hrajeme, to je normální, ale na té cestě všechny role odpadnou. A člověk si připadá volný, no. Takže jsem vyrážela za svobodou. Ale! Strašně špatně se mi vracelo zpět. Protože se vrátím do stejného kontextu a tu svobodu ztratím. A nevěděla jsem, jak to udělat, abych si ji udržela.

A teď se mi něco v hlavě přepnulo a ta potřeba vyrážet vlastně úplně zmizela. Ale je to práce a stojí mě to enormní množství sil. Můj proces je takový, že musím vyčistit celý prostor kolem sebe. Nejen hmotný, ale i v hlavě, ve vztazích. Protože, když člověk nemá čisto, tak nemůže tvořit nové věci. Protože je zavalený. Na těch cestách jsem to nechala tady. No jo, jenže pak jsem se do toho bordelu musela vrátit. Takže jsem se rozhodla, že ten bordel prostě uklidím.

O hudebních změnách a spojení s Bandjeez

Je to zrovna přesně rok od našeho prvního společného hraní a vzpomínali jsme, kolik se toho odehrálo. A že to byla jediná správná cesta, kterou můžeme jít.  Člověk má vždycky trochu obavy, ale je nám vlastně dobře, líp než předtím, protože uplynul nějaký čas a věci se trochu zahojily nebo se hojí.

Čtěte také

Vždycky musíš vědět, o co v písni kráčí. Bandjeez o posledním albu s Davidem Stypkou

Někde jsme jamovali, kluci hráli, já zpívala a někdo se najednou zeptal, proč vlastně spolu nehrajeme? Tehdy jsme se shodli na tom, že je na to ještě strašně brzy. Že je to teoretická možnost, ale nemůžeme se nad ní zamýšlet, dokud  nedokončíme Davidovo Dýchej a dokud se všechno neuklidní.

A pak přišel okamžik, kdy bylo nutné rozhodnout, jak strávit letní sezónu. Tak jsme si sedli a probírali, jestli to zkusíme a dospěli jsme k závěru, že to nemůžeme udělat jinak.

O dětství, jinakosti, citlivosti a cestě za poznáním

I maminka mi to často říká, že jsem byla zvláštní nebo jiná. Ty moje anténky jsou extrémně citlivé. A kdybych si mohla vybrat, tak bych chtěla, aby nebyly. Protože nechci, aby mě to zabilo. Jako malá jsem byla, myslím, vždycky krok stranou. Že jsem spíše pozorovala, neuměla jsem se moc zařazovat do kolektivu. To bylo extrémně těžké. Mnoha věcem jsem nerozuměla, tak jsem se ptala. Ale nedostávala jsem uspokojivé odpovědi, tak jsem si o tom psala a snažila se na to přijít. Hodně se k tomu teď vracím a snažím se zjistit, co ta malá Káťa vlastně chtěla, co jí bylo upřeno nebo co si upřela sama. Vrtá mi hlavou svět a lidi. Teď už se snažím nenechat ji vrtat, ale je to těžké. Říkával mi David (Stypka), když jsme měli hluboké hovory a já předložila osmdesátý argument, proč nad tím musím přemýšlet – Kateřino, vypni už ten mozek. My nesnášíme Tvůj mozek! :-)

Křehká, bytost, krásná na pohled, ale i na poslech. Nejen, když zpívá, ale taky když se s ní pustíte do hovoru. A lze opravdu o čemkoliv. A pak vás překvapí, že jako dítě zažila i šikanu, protože se neuměla včlenit, že od mala hledá odpovědi na spousty otázek, že sama sebe umí potrápit, ale že se vydala na cestu, na které uklízí „bordel“ kolem sebe a v nitru, učí se hledat svobodu v sobě a být tady a teď.
Kateřina Huberová o rozhovoru s Kateřinou Marií Tichou