Mara Aranda: Sefardská hudební krása na věky věků

Od španělské zpěvačky Mary Aranda je to úctyhodné rozhodnutí: na pěti albech pod souhrnným názvem Dispora přezpívat sefardské písně osobně nasbírané v Maroku, Turecku, Řecku, bývalé Jugoslávii a Izraeli. První na řadě je deska Sefarad en el corazón de Marruecos. Tak vznešeně krásnou hudbu jste už dlouho neslyšeli.

Zpěvačku Maru Aranda si dobře pamatujeme z katalánské skupiny L‘Ham de Foc. Vedla ji s multiinstrumentalistou Efrénem Lópezem a vsadili na zvuk akustických nástrojů a skutečnost, že „klíč k současné popmusic se ukrývá v truhlici středověké hudby“.

Později se jejich cesty rozešly, u sefardské hudby však zůstali, přestože každý po svém. Mara o sobě tvrdí, že když zpívá, nedělá politiku, natož aby někoho soudila, i tak sběratelské úsilí a snahu zachránit vytrácející se sefardskou kulturu spojila s mírovým apelem: když vedle sebe ve středověku mohli ve vzájemném respektu žít křesťané, židé a muslimové, proč by to nešlo i dnes.

Do Španělska přicházeli Židé už za vlády Šalamouna a jejich tehdejší společenský statut popsal historik Paul Johnson: „Pro latinský svět byli předmostím do arabské kultury a naopak muslimům otevírali dveře ke kultuře latinské. Šířili klasickou vědu a filosofii, vynikali jako řemeslníci, byli matematiky, pracovali na královském dvoře v roli významných finančních poradců.“

Vytvořili si vlastní hebrejsko-arabsko-španělský dialekt ladino, v němž psali veškerou literaturu a patřili k nejvzdělanějším a nejbohatším obyvatelům země. Středověké Španělsko, zvlášť říše Al Andalus, už navždy zůstane příkladem soužití a splývání tří kultur: arabské, židovské a křesťanské. Bez ohledu na náboženské cítění hudebníci, básníci, filosofové a vědci tehdy usilovali o nalézání té jediné pravdy. Pak nastala reconquista, tedy křesťanská svatá válka za osvobození Iberského poloostrova od Arabů. Roku 1492 je ze Španělska ve jménu Boha nekompromisně vypudila královna Isabela Kastilská a dokonala tak postupně hrozící zkázu španělského Židovstva. Statisíce sefardských Židů uprchly do Portugalska, Středomoří, Turecka, na Balkán a přes Gibraltarský průliv do severní Afriky. A s nimi plnokrevné písně o zmarněných životech a naději z doby, na kterou neexistoval lék. Pro zbytek světa na dlouho zapomenuté, s čímž se Mara Aranda už léta nehodlá smířit.

Nemá to lehké: jazykem Ladino mluví na světě už jen několik tisíc lidí. Ani jinak: sefardští Židé hudbu tvořící podstatnou část jejich kulturní identity nezapisovali do not, tvrdíc, že „hudba slouží pouze k tomu, aby přiblížila smysl textu, a všechno ostatní není nic jiného než klauniáda“. Až do 19. století, kdy badatelé začali vydávat první zpěvníky, se předávala pouze ústně, a to i v Řecku, Turecku a Izraeli, kam sefardští Židé utekli a kam se za písněmi Mara vydala. Lyrické písně kantikas a romansas se přitom v jejím podání nemění v muzejní artefakty, ožívají do původní krásy a připomínky svých vyšších cílů, přesahujících lidskou individualitu a čas.

Mara Aranda: Sefarad en el corazón de Marruecos

Na albu s ní spolupracují vynikající hudebníci z mnoha států a odborníci na původní středověké akustické nástroje. Rozsáhlý a zasvěcený text o sefardské marocké hudbě na album napsala profesorka Susana Weich Shahakh z jeruzalémské university.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?