Mateus Aleluia: Moc vypořádat se s věcmi, pro které složitě hledáme slova

Že sedmasedmdesátiletou písničkářskou legendu neznáte? Netrapte se tím, na člena v 60. letech populárního vokálního tria Os Tincoãs zapomněli i Brazilčané, kterým se nadlouho ztratil z očí dlouhodobým studijním pobytem v Angole, odkud se vrátil až v roce 2002.

Následující dvě akustická alba sice udělala fanouškům radost, nic ale není tak dobré, aby to nemohlo být za jisté situace ještě lepší a to nejméně očekávatelné zároveň přineslo neočekávatelný výsledek. A to je i případ alba Olorum: svázaného s minulostí, v sociálně-politické rovině však třaskavě dnešního a za přispění producenta Ronaldo Evangelisty a plejády o generace mladších hudebníků ze skupin Bixiga 70, Curumim, Tulipa Ruiz nebo Metá Metá čeřícího půdu nejmodernějších odnoží MPB.  Evangelista před dosud křehkého písničkáře totiž postavil velkou výzvu: nechal ho poprvé doprovodit až rockově znějící kapelou a bubeníky candomblé.

Album přináší i nostalgický okamžik: Mateus se po bezmála půl století znovu ve studiu sešel s kamarádem, klavíristou a ikonou bossa novy João Donatem.

Mateus Aleluia pochází z nejstaršího brazilského státu Bahia, britskou publicistkou Jody Gillett považovaného za inkubátor a zároveň odpalovací rampu většiny zásadního dění v brazilské hudbě. Přístav Salvador de Bahia, dřívější metropole portugalské kolonie, se od 16. století stal epicentrem trhu s otroky celého Nového světa. Do roku 1888, kdy nová nezávislá republika Brazílie zrušila otroctví, přístavem prošly čtyři milióny Afričanů, pracujících na třtinových plantážích; tedy daleko víc než bylo převezeno do Spojených států. Co se kultury, tradic a jídla týká, zůstává Bahia nejafričtějším státem Brazílie s největším počtem černošského obyvatelstva.

Mezi otroky převažovali Jorubové z Nigérie a Beninu, uctívající přírodní božstva orisha, podřízené Nejvyššímu stvořiteli světa, známému pod jmény Olodumare nebo Olorun. O lidstvo se tak nějak moc nezajímá, žije si v ústraní svým životem a všechnu práci svěřil orišům. Komunitně segregovaní afričtí otroci se k nim nepřestali upírat ani v nové domovině, nicméně veřejně to nešlo, takže se navanek modlili ke katolickým svatým, kteří jim byli kolonizátory násilím vnuceni, v duchu ale zůstali věrní orišům. Klečeli před sochou Panny Marie, ovšem dovnitř vložili obraz Yemaye, bohyně mateřství a moře, nebo pod svatým Jiřím si představovali Oguna, patrona válečníků a kovářů. A tak vznikl synkretický náboženský kult candomblé.

K podobnému prolnutí afrického animismu a katolické víry došlo také na Kubě, kde existuje santeria; na Haiti pak vzniklo voodoo.

Nejedná se o náboženství definované knihami a kázáním, souvisí s osobní volbou orisah a vše se přenáší z generace na generaci pouze ústně. Ne nadarmo název candomblé překládáme jako „tanec pro bohy“, protože naprosto klíčovou součástí rituálních obřadů zůstává hudba a tanec. Bubnování a složité rytmy se dodnes považují za symbol candomblé a tvoří základ hudby Bahie. Portugalští a španělští kolonizátoři na rozdíl od amerických bubnování tak přísně nezakazovali, což vysvětluje, proč hudba Jižní Ameriky a Kuby stojí tak výrazně na rytmech, rituální obřady ovšem v obavách ze vzpour sledovali s obezřetností a oficiálně nikdy nepovolili.

Po skončení otroctví převzala roli násilných dozorců katolická církev, praktikanty candomblé krutě pronásledující. Což trvalo až do 70. let minulého století, kdy se ukázalo, že k synkretickému náboženství se veřejně hlásí miliony lidí.

„Téměř všechny brazilské rytmy mají kořeny v hudbě candomblé, zachovávající si moc vypořádat se s věcmi, pro které složitě hledáme slova,“ tvrdí Mateus Aleluia a název jeho alba Olorum asi není potřeba dovysvětlovat. Lze ho brát jako autobiografický deník: v textech přibližuje své mládí, náboženské cítění, politické názory a provází nás vlastním životem. Mateusovy postřehy přitom zapadají do scénáře dnešní Brazílie: země chaoticky ovládané presidentem Bolsonarem, s tragickými dopady pro afro-brazilskou populaci, životní prostředí, náboženskou svobodu a komunitu LGBT.

Okolnostmi donucený proto Mateus složil všechny skladby a poprvé se uchýlil k nevídanému: napřímo oslovil Stvořitela života. Ten se na pomoc vyvolává ve výjimečných případech, jako poslední možnost, když jsou už i orišové  v koncích. Ve skladbě Olorum Mateus tudíž zpívá: „Na kolenou tě prosím, opusť své království a sestup mezi nás. Tvoji lidé jsou už ze všeho utrpení unavení.“

Hluboká melancholie prodchnutá upřímným strachem vyvěrá i ze Samba-Oração: „Můj Bože, otče a ochránče. Vyslyš mou modlitbu v rytmu samby. Zastav ruku utlačovatele, utiš hlas podvodníka a dej, ať prší jen déšť lásky.“

Nadčasové album, střídající intimní okamžiky s art rockovou euforií se bez všech pochybností zařadí mezi klenoty moderní brazilské hudby, a protože Mateus Aleluia už prý plánuje další, jeho jméno si dobře zapamatujte.