Mekons: Rock jako forma angažovaného protestu

Když očima letmo přelétneme biografii britských rockerů Mekons, můžeme lehce nabýt dojmu, že se musí jednat o partu postarších punkáčů. Rok vzniku bájný sedmasedmdesátý, sichrhajckami provrtaný letopočet a první deska, která má ryze punkový feeling. Až sem v pořádku. Zádrhel ale nastane, když si hudbu porovnáme s texty. Už s prvním singlem kapely muselo nasadit mnoho posluchačů nechápavý výraz v obličeji. Never Been in a Riot si totiž vzal nemilosrdně na mušku punkáčskou hymnu White Riot od Clash. Pro přiblížení, něco jako kdyby Midi Lidi připravili album, které by znělo na první poslech podobně, ale dělalo si bezostyšně legraci ze všech klišé Petra Marka a dalších retroelektronických kapel, které za posledních pět let společně napáchaly.

S kým tedy máme v případě Mekons tu čest? S konceptualisty, pro které je ústřední myšlenka alfou a omegou. Proto během své kariéry zamířili do folku, cowpunku (deska Fear And Whiskey), k lo-fi experimentům, ale i zcela bezproblémovému staromilskému rock’n’rollu (např. na albu The Mekons‘‚ Rock‘n‘roll). Jako sestava, která ve svém středu hýčká tři brilantní zpěváky (Rico „Erica“ Bertie Bella, Toma Greenhalgha a Sallyho Timmse), má velké pole pro žánrové kormidlování a ráda tuto možnost na svých deskách využívá. Věční kverulanti ve svých skladbách během desetiletí hudebního putování tepali kdeco. Stádnost fanouškovského davu, pokrytectví, z levicového úhlu pohledu sociální nerovnosti společnosti a další témata, která hudebníky pálí na jazyku. Vysloužili si tím nejen opovržení řady dotčených osobností, ale také pravidelnou podporu od Johna Peela nebo frenetické prohlášení kritika Lestera Bangse, který doslova řekl, že „Mekons jsou nejrevolučnější kapelou v historii rock’n’rollu“.

Mekons|foto: Oficiální MySpace Mekons

V poslední desetiletce se Mekons vrací od epizodického způsobu fungování k pravidelné, v dobrém slova smyslu každodenní muzikantské rutině. Na posledních dvou deskách (Punk Rock a Natural) tepali zaslepenou netečnost západní civilizace k celosvětovým problémům, na letošní novince Ancient and Modern 1911 – 2011 osmička muzikantů nahlíží na svět skrze stoletou, notně barvotiskovou historii celuloidového vidění světa. Stále je to tedy parta, jejíž texty jsou nabité jízlivou ironií nabádající posluchače, aby „zruinovali svůj bezpečný a šťastný život, než bude příliš pozdě“. Jedna z nejdéle fungujících rockových kapel se stále udržuje v silné, invenční a tvůrčí pohodě. Už to stojí za velkou poklonu.