Monika Horsáková: K desateru českého školství

10. únor 2013
02806901.jpeg

Deset kroků ke zkvalitnění českého školství představili v úterý ve Sněmovně premiér Petr Nečas a ministr školství Petr Fiala. Podle premiéra patří mezi největší problémy českého školství zhoršující se výsledky žáků v matematice a čtenářské gramotnosti, rozdíly ve znalostech dětí z různých regionů, nízká prestiž učitelské profese a slabý zájem žáků o technické obory.

„Tato vláda přikládá školství velký význam,“ zdůraznil při prezentaci desatera ministr školství. Zní to krásně, ale dovolím si tvrdit, že ono hlasitě medializované desatero nepojmenovává nic jiného než důsledky, nikoli příčiny nedobrého stavu současného českého školství.

Přitom: kvalita výuky plošně klesá a každá další reforma ministerstva, v posledních letech reprezentovaná především novými a novými plošnými testy, zasazuje této kvalitě další a další ránu.

Pominu fakt často diskutované kvality státních testů, blamáž kolem posledních státních maturit máme všichni ještě v dobré paměti. Ona totiž samotná podstata plošného testování je podle mého názoru osudovým omylem.

Test není schopen odhalit, zda zkoušený umí komunikovat, zda je schopen argumentovat, pracovat v týmu, nakládat s odbornou literaturou... Právě tyto dovednosti jsou přitom v praxi klíčové.

Jednoduše řečeno: vybrat z několika možností větu, ve které je, či není, gramatická chyba, ještě neznamená, že dotyčný umí správně zformulovat větu.

Kvalita školství odjakživa stojí a padá s kvalitou učitelů. Kdo má doma školáky nebo studenty, ví dobře, o čem mluvím. Oblíbenost předmětů se totiž u dítěte často odvíjí právě od osoby učitele. Nejde tedy ani tak o to, kolik testů člověk za svou „školskou“ kariéru napíše či kolik desater ministerstvo představí. Jde tady o to, jak zajistit, abychom na školách měli kvalitní a věci oddané pedagogy.

A to nevyřeší jen jejich platy, ale i změna přístupu k financování vysokých škol a také k ohodnocení vysokoškolských pedagogů, které je ve srovnání se základoškolským a středoškolským prostředím diplomaticky řečeno podhodnocené.

Vědecké granty přitom tuto situaci nezachrání. Je totiž třeba konečně nahlas říci, že vysoké školy nejsou jen vědeckými pracovišti a neprodukují jen vědce, ale také odborníky pro praxi – lékaře, sestry, sociální pracovníky, právníky, inženýry nebo... učitele.

Pokud se má sešup českého školství, který v posledních letech sledujeme, zastavit, pak bude ministerstvo školství muset ve svých úvahách zabrousit mnohem dál, než naznačuje čerstvé desatero. A především: bude muset konečně ve vládě prosadit, aby kromě proklamací o tom, jak je školství vládní prioritou, uvolnila pro tento resort víc peněz. Nejen na testování, ale především na vzdělávání.

autor:Monika Horsáková
  • Životní styl
  • Publicistika
  • školství
  • vzdělávání