Monika Horsáková: Středeční chvilka sportu

V září nezačíná jen školní rok, ale v Ostravě i sportovní tradice, která zůstává běžnému obyvateli skryta. Nepíše se o ní, nesledují ji hledáčky televizních kamer ani objektivy fotoaparátů. Ostravský kulturní „zvěřinec" o ní ovšem dobře ví.

Vede ji v patrnosti natolik, že ve středu obvykle žádnou akci nepořádá dříve než v 19:30. Právě ve středu od šesti večer totiž ostravští literáti (často spolu se zástupci dalších oblastí umění a akademického života) zápolí na palubovce tělocvičny jedné z ostravských základních škol ve florbalu.

Tahle pravidelná středeční chvilka sportu odstartovala už na začátku devadesátých let. Tehdy to byl ještě fotbálek, ale i sportovní zájmy intelektuálů se vyvíjejí, a tak se časem přiklonili k dynamičtějšímu florbalu...

Přiznám se, že vidět třeba oceňované básníky Petra Hrušku a Jakuba Chrobáka s florbalovou hokejkou v ruce je opravdu zážitek. Ten se umocňuje ještě víc, když je vidíte po zápase zuřivě diskutovat o tom, kdo dal víc gólů a která akce byla ta úplně nej...

I do tohoto slovního zápolení totiž dokážou vnést nejen vášeň, ale i poezii. Koneckonců, oni sami by našli nespočet filozofických argumentů pro to, co všechno mají sport a poezie společného. Počínaje vzrušením a konče smyslem pro hru a schopností zůstat dítětem.

To všechno jako by v nás přitom život postupujícími lety utlumoval - a s tím i schopnost přijímat poezii a literaturu nebo umění vůbec. Možná by nebylo špatné se na chvíli zastavit a vrátit se do dětských let, kdy jsme milovali říkanky, jazykový rytmus a hru se slovy. Kdy nám poezie nepřekážela. Kdy jsme se jí rádi nechali překvapovat.

Nepřinese nám to sice žádný materiální profit, ale stojí to za to. Činí to člověka nezávislým. A - slovy Petra Hrušky - obrací to jeho pozornost k tajemství, k tomu, čemu nerozumíme, co neznáme, co nevíme, ale co tady pořád je - aniž bychom to mohli nějak „použít".