Na otevření hodslavického kostela získal farář peníze netradičním způsobem

„Kostel má úplně jinou výmalbu, předtím byl takový barevný, oranžový. A teď, jak je to na bílo, tak všechny ty oblouky a klenby vystoupily,“ říká farář Lubomír Červenka, se kterým jsme vstoupili do evangelického kostela v Hodslavicích.

Rekonstrukce je tady vidět na první pohled. Nové lavice, přední část kostela, kazatelna... „Lavice jsou staré 70 let, jsou zrestaurované. Stará je i kazatelna, která je také zrestaurovaná. Máme nový stůl páně, stupínek, farářskou lavici,“ rekapituluje farář.

Za rekonstrukci kostela zaplatila farnost asi čtyři miliony korun. Opravit nechala i velký dřevěný kůr, kde chystá výstavku některých starých předmětů. „Zajímavým kusem je tohle dlouhé dřevo, které bylo součástí jedné lavice. A když se lavice rozebrala, tak jsme tady nalezli nápis stolařů z 50. let, kteří se tady zvěčnili,“ ukazuje farář. Krom jiného tam stálo, že toho roku (1952 – pozn. red.) byla velmi těžká doba pro řemeslníky, a také dvakrát podtržené slovo komunismus.

Co se už opravit nedalo, byly téměř 90 let staré varhany. „Když jsme ty varhany demolovali – tím dřevem z nich jsme chtěli topit a jeden z farníků zjistil, že v tom dřevě se nachází zvláštní schránka. Byly v ní noviny z roku 1931 a 1932, osm druhů novin. A byl tam také vzkaz těch tvůrců, stavitelů varhan,“ vzpomíná farář Červenka.

Varhany, internet, med a marmeláda

Píšťaly z varhan uklidili věřící na půdu staré školy hned vedle kostela. A protože varhany už se obnovovat nebudou, napadlo faráře využít je k získání peněz na slavnostní otevření opraveného kostela. A tak je za příspěvek nabídl v internetové sbírce. K tomu ještě farní med, marmeládu, předplatné nedělního kázání nebo noc na faře. „Večer posedět u krbu s farářem, opéct nějaký kus masa, případně s noclehem a ráno farářova snídaně,“ dodává.

Poslední a nejdražší odměnu si vybrala i starostka Pavla Adamcová (nez.). „Evangelický kostel je má srdeční záležitost. Moje teta bydlela v té staré evangelické škole a uklízela v kostele. Takže jako malé dítě jsem po škole vždycky místo domů zamířila do kostela a pouštěla jsem s ní zvony, pomáhala jí tam a hrála si,“ vzpomíná s úsměvem starostka.