Dobrovolníci jsou nedostatkovým zbožím. Proto vznikla Vnoučata na přání

„Proto Spoléháme na rozhlasová Vnoučata na přání, a věříme, že díky tomuto projektu dobrovolníci přibydou. Zatím jich máme asi sedm, kteří docházejí pravidelně. Pomáhají při mších, čtou klientům, máme paní na canisterapii, která k nám chodí s pejsky,  a taky k nám chodí šikovní studenti,“ říká Monika Kopecká.

Dobrovolníci mezi pardubickými studenty

Jednou z mladých dobrovolnic v Domově pro seniory Dubina v Pardubicích je Jana Polehna.

„Vystudovala jsem chemii, ale mám blízko k lidem, a ta pomoc mě naplňuje. Nedokážu dělat práci jen pro peníze. Musí to mít smysl,“ říká Jana. Koordinuje skupinu pardubických vysokoškoláků, a do domovů chodí s předem připraveným programem.

„Máme schůzky, kde vymýšlíme programy. Třeba kurzy malování nebo kvízy o filmech a pohádkách z jejich doby. Pustíme ukázku z filmu a lidé hádají, kdo to je.

Jsme tam hodinu, hodinu a půl, a je to pro nás velmi přínosné, protože můžeme nakouknout do srdcí seniorů. Je v nich skrytý poklad, který nás může inspirovat,“ popisuje svá setkání se seniory Jana Polehna.

„My jsme za mladé a citlivé dobrovolníky velmi rádi,“ říká vedoucí Monika Kopecká a pokračuje: „Kdybyste viděli obrázky, které se podařilo našim klientům namalovat, no my se nestačíme divit. A díky dobrovolníkům dostali klienti příležitost projevit se. Při běžném provozu a poskytování služeb na takové věci není čas.“

Spolupráce mladých a starých je přínosná pro všechny

Jana Polehna usiluje o to, aby její mladí kamarádi občas vyšli ze studentského kampusu do reality života. „Je dobře, když vidí i to, jak se člověk ocitne tak blízko smrti. Je to pro nás výzva. Život začíná a končí. A když vidím ten konec, spíš si uvědomím, jak chci ten svůj život prožít, jak si ho uspořádám, aby nebyl zmařený. Na mé kamarády i na mě velmi působí setkání s opravdu starými lidmi. Víc se potom snažíme chodit i za vlastním dědou, za babičkou, za těmi svými blízkými.

Smíření

Když si člověk může říct, že měl hezký život, který měl smysl, co víc si přát. A ještě hezčí je, když lidé na konci života vidí, že to někoho zajímá. Proto si o svém životě tak rádi povídají. Člověk bilancuje a hodnotí, co se mu povedlo, co se mu nepovedlo. A pocit smíření s tím, že se blíží konec, a že život za něco stál, to je to, co člověk na konci života nejvíc hledá. A citliví dobrovolníci mu v tom mohou pomoct.

Otázka smrti

„Hodně se zamýšlíme nad otázkou umírání,“ říká vedoucí Domova pro seniory Dubina Pardubice Monika Kopecká. „Smrt je v dnešní společnosti opomíjená a lidé o ní nechtějí slyšet, bojí se jí. Přitom k nám patří, stejně jako narození. Snažíme se za každou cenu uměle prodlužovat lidem život, místo toho, abychom jim dopřáli umírání důstojné, a se smířením. Já tvrdím, že umělé prodlužování života nemá smysl. Je to trápení pro starého člověka i pro jeho blízké. Naučme se smrt přijmout.“