Nová výstava v Hrabyni přibližuje osudy obyčejných lidí za druhé světové války

„Můj otec se války nebál, dělal zedníka u dráhy. Že nedal bratry do Hitlerjugend, tak musel jít na robotu do Německa. Tam prožil to, když bombardovali Drážďany, měl stach, že se už nevrátí domů živý,“ vzpomíná paní Marie, které bylo osm let, když válka skončila.

„Když se řekne druhá světová válka, tak si většinou všichni představí muže se zbraněmi, jak se ženou na frontu. Málokdo si uvědomí, že možná mnohem víc trpěli civilní obyvatelé, protože ten voják je na tom špatně, ten je v první linii, ale má obrovskou výhodu, má zbraň,“ říká vedoucí památníku Jana Horáková.

Podle ní jsou osobní témata jako Muži a válka lidem blízká.

Výstava mapuje odboj, životy pracujících, osudy uprchlíků z pohraničí, vězněných kněží či učitelů na okupovaných územích, vypočítává kurátor výstavy Ondřej Kolář.

„Nezaměřovali jsme se pouze na území Protektorátu Čechy a Morava. Snažili jsme se zdůraznit to, že území válečného Československa bylo rozděleno, že určité oblasti po Mnichovské dohodě, včetně Opavska, se staly součástí Sudet, nebo Polska,“ zdůrazňuje Kolář.

„Názorně to jde ilustrovat na příkladu školství na Opavsku, protože to byl region, který se stal součástí Sudet. Na druhou stranu tady bylo silné české obyvatelstvo na venkově, což bylo v rámci zabraného pohraničí atypické,“ dodává.

Okolí Hrabyně bylo třaskavým válečným místem. Místní obyvatelé s památníkem i spolupracují. Pamětníci nejen vzpomínají na válečné zážitky, ale také na výstavy půjčují nejrůznější staré věci. Určitě bychom ale nenašli nikoho, kdo by chtěl válku zažít znovu.

Trefně to vystihla paní Marie: „Radši sníst suchého chleba a vodou zapít, než vojna.“