Obyvatelům Frenštátu se po sovětských vojácích nestýská

Stojím přímo na nádraží ve Frenštátě pod Radhoštěm, a ne náhodou. Potkávám se s Bohumilem Šoulákem. Před dvaceti lety pracoval jako výpravčí. Právě on dal tehdy zelenou vůbec prvnímu vlaku se sovětskými vojáky.

„To bylo něco úžasného, že po 22 letech konečně jedou pryč, že už tu nebudou a definitivně se jich zbavíme, to se slovy nedá popsat,“ vzpomíná výpravčí.

Z Frenštátu pak vypravili dalších 13 transportů. A přesně za měsíc odjeli z města v autech i poslední muži v sovětských uniformách.

O odchodu vojáků se tu začalo jednat prakticky pár dnů po převratu. Tenkrát byl u toho i Dalibor Norský, který vzpomíná, že na sovětského velitele zkoušeli různé argumenty: „Říkal jsem tenkrát: Uvědomte si, že stahování vojsk začalo v celé Evropě. Čím dřív budete doma, tím dřív budete mít k dispozici kamenná kasárna.“

Teď už z nádraží jedeme do bývalých kasáren, a to po cestě, po které kdysi jezdily i tanky. A poznat je to ještě teď.

A to už procházíme po velké vybetonované ploše. „Tady byl takzvaný parade plac, sem nikdo nesměl. Celá kasárna byla obehnaná vysokým plechovým plotem. Žilo tu 2,5 tisíce vojáků plus rodinní příslušníci, celkový počet se tak blížil ke 4,5 tisíce lidí,“ dozvídám se.

Jak se žilo se Sověty za zády? Odpovídá mi opět bývalý starosta Frenštátu: „Bylo tu hodně rvaček. Třeba ve vinárně jim ustříhali kabáty, kradli jim čepice… A pochopitelně se tu i střílelo. I když třeba jen na náměstí do dlažby.“

Bývalý starosta Karel Míček mi ve svém vyprávění prozrazuje i to, že místní pluky měly cvičiště v nedalekých Trojanovicích, kde byl i sklad munice a také takzvaný prasečák. To aby vojáci měli vlastní maso. Po jejich odchodu bylo vše v hrozném stavu.

„Když jsme vešli dovnitř, ve velké místnosti byl betonový bazén, necelý metr hluboký. Nahoře byla uzamykatelná mříž – bylo to vězení,“ ukazuje mi bývalý starosta před jedním z objektů.

Místo kasáren dnes na místě stojí bytové domy, z důstojnického domu vznikla sportovní hala, z jiného objektu dům pro seniory, z dalšího gymnázium a z ostatních podnikatelské areály.

A vzpomínky Frenštátských na sovětské vojáky?
„Dívali jsme se na ně spíš nevraživě a byli jsme rádi, když odsud vypadli.“
„Pokud jde o první sovětské vojáky, kteří sem přišli, celá řada z nich byla překvapená, že tu neexistuje žádná kontrarevoluce. A jak přicházeli další, byli čím dál horší.“
„Někdo si je chválil, jiný zase ne.“

Město se s odchodem Sovětů vyrovnávalo téměř deset let. Náklady na opravu domů a infrastruktury se pohybovaly v řádech stovek miliónů korun.