Odstup je pro poznání důležitý, poválečnou dobou bych se zabývat nemohl, říká kunsthistorik a odborník na České Slezsko Pavel Šopák

Revoluční rok 1989 zastihl rodáka z Opavy Pavla Šopáka jako studenta českého jazyka a výtvarné výchovy na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Někteří jeho vrstevníci se rozhodli, že nově nabyté svobody využijí k cestování, Šopák si ale řekl, že se vrhne na studia oborů, které mu kvůli „nevhodnému původu“ byly dosud zapovězeny. Posléze tak v Olomouci absolvoval ještě dějiny umění.

Čtěte také

Nejlíp se cítím mezi polskou a českou stranou. Uprostřed mostu, pod kterým protéká řeka, říká Renata Putzlacher

Během let se jeho zájem vyprofiloval na regionální – slezskou a moravskou – historii 19. a 20. století s důrazem na architekturu. „Scenérie Slezska je urbánní, a tak se mi zdá, že obor i doba mého zájmu se bezprostředně dotýká našeho života,“ vysvětluje s tím, že někdy velmi samotářské studium písemných pramenů mu vyhovuje. Orální historie je podle něj oproti tomu zrádná. „Pamětníci se soustředí na své vlastní zkušenosti a mají tendenci je generalizovat. Je třeba to zohlednit, zároveň ale výsledek musí odpovídat širšímu pohledu na věc. Například dobou po druhé světové válce bych se zabývat nemohl, protože je to ještě příliš živá doba. Odstup je pro poznání důležitý.“

Ve Vizitce s Evou Lenartovou mluvil o své knižní trilogii Tvořit město, Století proměny a Město zítřka a také o tom, proč v textech rád srovnává vícero lokalit. Lépe se tak podle něj vyrýsují srovnávané jevy, například úroveň zeleně či hromadné dopravy ve městech. Popsal také pohnutky k sepsání nové knihy s názvem Z rodného kraje: Česká kultura ve Slezsku a na Ostravsku do roku 1949, která vychází z textů literárního historika a zakladatele Slezské studijní knihovny Viktora Ficka (1902 – 1986).

Čtěte také

Divadelní improvizace se hodí i před televizní kamerou. Když něco zkazím, vím, že se nezhroutí svět, říká novinářka Marta Pilařová

Pavel Šopák je spjat se Slezským zemským muzeem, kde pracuje jako výzkumný a vývojový pracovník. V rozhovoru mluvil o rekordním počtu muzeí na území České republiky a také o tom, že ne vždy je žádoucí modernizovat expozice pro 21. století. „Zejména pro mladé lidi je důležitější vidět originální předměty než kupříkladu interaktivní mapy. Před sedmi lety se v muzeu nakoupily do výstav speciální kiosky, ale nikdo se na ně nedívá, všichni koukají na to, co je ve vitrínách. Někdy se to zkrátka s tou interaktivitou přehání.“