Osudy Zuzany Justman-Pickové
„V Americe se cítím jako Češka“ - vzpomínky filmové dokumentaristky, překladatelky a spisovatelky, která přežila Terezín a v roce 1948 opustila Československo.
Pětidílné Osudy poslouchejte na Vltavě od 15. února 2016 vždy v 11:30. Po odvysílání se jednotlivé díly objeví také na stránce Hry a literatura.
„Na starém židovském hřbitově je hrobka rabiho Löwa a je pověra, že když napíšete přání na kousek papíru a dáte jej tam, tak se splní. A já jsem tam tolikrát hodila kousky papíru s přáním, aby skončila válka a abychom to všichni přežili, ale úplně to nepomohlo.“
Zuzana Justman se narodila v Praze v roce 1931 jako druhé dítě Viktora Picka a jeho ženy Marie. V židovské rodině se mluvilo hlavně česky a rané dětství Zuzany a jejího o šest let staršího bratra Bobyho (Jiří Robert Pick - spisovatel, dramatik, textař) nejvíce ovlivnil jejich otec, který přes náročné vedení úspěšných rodinných firem (byl inženýrem chemie) se dětem velmi věnoval.
Před rokem 1939 odmítl Viktor Pick emigrovat, zřejmě kvůli své matce, která toho nebyla schopna. Zůstal v Praze a to ho později stálo život. Celá rodina je nucena v roce 1943 odjet do Terezína a právě vzpomínky na dětství prožité v ghettu, na věznění matky, na zlomenou povahu dříve hrdého otce a na jejich poslední rozloučení před vlakem do Osvětimi, tyto momenty jsou ve vyprávění nejsilnější.
Díky její dobré paměti ožívají před námi rodinní přátelé Pickovýc Jan Masaryk, Lumír Čivrný, zbožňovaná chůva Fridolína i sečtělá kuchařka Boženka, nejlepší kamarádi Zuzany z Terezína, kteří válku nepřežili - literárně nadaná Mariana Kornová nebo spolubydlící „z půdy“ Jiří Satz, později pasáček ovcí, které převezli do Terezína z vypálených Lidic.
Vyprávěním Zuzany Justman se před našima očima odvíjí dlouhý životní příběh na pohled velmi křehké ženy, která svůj první klidný domov našla až ve Spojených státech. Studovala tam na Vassar College, Harvardu (profesor Roman Jakobson) i Columbijské univerzitě na oddělení slavistiky. Do bývalého Československa se vrací už jako americká občanka. V 80. letech se živě zabývá tématem holocaustu a možností natočit dokumentární film o těch, kteří prošli koncentračními tábory.
Vzniká tak její první dokumentární film Terezínský deník (1989), následuje film o ženách v postkomunistickém Československu České ženy: nyní jste svobodné (1993) a asi nejúspěšnější dokument Hlasy dětí (1999), který získal v roce svého vzniku cenu Emmy. Následuje film o zrůdných procesech z 50. let v Československu Proces v Praze (2000). Zuzana Justman stála rovněž za překladem a adaptací hry svého bratra Smolař ve žluté čepici (součást newyorského Fringe festivalu 2006), často přijala roli producentskou a pomáhala rovněž získávat finance na otevření Muzea ghetta Terezín.
Vitalita letos 85leté Zuzany Justman je fascinující a výčet její práce pro film a literaturu rozhodně není konečný. Její vzpomínky na vlastní život i osudy nejbližších jsou stále živých a aktuálních mementem.
Mistr zvuku: Aleš HuberPřipravila: Renáta Spisarová
Natočeno v New Yorku v říjnu 2015.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
