Pavel Chlouba: O zahradním kolečku

Kdo komu vlastně pomáhal je ale docela sporné, neboť se ke mně přidal pan domácí a tudíž jsme naváželi spolu. A moc dobře jsme se přitom pobavili a také si hezky popovídali. Naše práce i povídání měly velmi zvláštní náboj – neboť pan, se kterým jsem dělal, je původem Angličan. Z daleké Anglie se přestěhoval na jihočeský venkov, a aby zapadl, rozhodl se učit česky. Svým způsobem to byl pro mne výtečný den, protože jsem pracoval s Angličanem, jako kdybychom tvořili opravdovou anglickou zahradu.

A když už jsme spolu pracovali na společném díle, je nasnadě, že jsme si také povídali. Měli jsme velkou výhodu, že jsme tam byli sami, jinak by hrozilo, že budeme tak trochu na posměch. Bavili jsme se mezi sebou, jak jsme uměli. Učili jsme jeden druhého, co se jak řekne. No a protože jsme naváželi zeminu, muselo logicky dojít i na naše hlavní zahradnické nářadí, kterým bylo kolečko.

Jako první jsem se zeptal, jak se ta věc jmenuje anglicky. Wheelbarrov, řekl rychle. Jak prosím, ještě jednou. W h e e l b a r r o w – zopakoval pomaleji. Aha – už rozumím – vílbarou. Takové průměrné anglické slovo, ani snadné, ani těžké. A jak se to řekne česky? – zeptal se. Kolečko – povídám. Koleckou, zeptal se můj krátkodobý kolega s anglickou krví. Ano, kolečko, zopakoval jsem. Ach to je hrozný, povídá můj parťák. Tolik věcí se jmenuje koleckou, nebo kolo, kolotoč, kolovrátek, kolárna. Je těžké se v tom vyznat – čeština je těžký jazyk.

Chvilku jsme pak vozili zeminu v tichosti a já se trápil tím, jak se můj kolega trápí těžkou češtinou. Za chvilku se mě zeptal, Pavle, jak se řekne koleckou po slovensky? Překvapil mě, ale odpověděl jsem – fúrik. Fúrik? – zopakoval bezvadně na první pokus. To je vynikající slovo, slovenština je asi mnohem snadnější jazyk. Byl celý nadšený z toho, jak snadno se to slovo vyslovuje. S dobrou náladou jsme pokračovali až do konce pracovního dne. Občas ke mně přistavil prázdné kolečko a s úsměvem a šibalským mrknutím řekl – fúrik!

Když jsem se vrátil domů, přemýšlel jsem nad tím, jak jediné slovo může ovlivnit mezinárodní vztahy. Kdyby si můj milý kolega nevybral k životu právě Čechy, z hlediska kolečka by mohl dopadnout i mnohem lépe, ale také mnohem hůře. Chvilku jsem listoval ve slovnících a zabýval se kolečkem. A tak jsem zjistil, že finsky se řekne köttikorryt, italsky carriola, polsky taczki a chorvatsky tačke. Asi nejdelší výraz pro naše kolečko má bosenština – v Bosně se kolečku říká kolica sa jednim točkom.

Místo toho, abych si šel lehnout, jsem se vážně začal zabývat kolečkem. Kde se u nás vlastně vzalo a kdo ho vymyslel. Vždyť dnešní podoba kolečka hraničí s genialitou. Zahradnický život si bez této pomůcky ani neumím představit.

Jak jsem nakonec zjistil, kolečko je docela starý vynález. Vznikl někdy začátkem letopočtu v Říši středu – tedy v Číně. Když jsem to zjistil, hned jsem začal čínské zahradníky velebit. Ale ouha, kolečko nebylo vymyšleno kvůli nám – zahradníkům. Dokonce ani ne kvůli stavařům, kteří ho s námi tak často sdílejí.

Kolečko vzniklo na převážení zbraní. A bylo pěkně masivní – kolo bylo vysoké asi metr a ovládat toto monstrum vůbec nebylo snadné. Z Číny se kolečko vypravilo na západ, aby se k nám dostalo přes arabské země, antické Řecko a starověký Řím až někdy na začátku středověku. Mezitím se kolečko stále vyvíjelo a měnilo – tu k lepšímu, tu k horšímu.

Nejbizarnější změna opět pochází z Říše středu – tam kolečko po vzoru lodí opatřili plachtou, aby těžkým obsahem pomáhal pohybovat vítr. Podle toho, že zatím jezdíme po zahradách s kolečkem stále bez plachty, usuzuji, že se tento vynález příliš neujal. Kdo vymyslel tuto geniální věc, musel mít rozhodně kolečko navíc. Nebo mu možná nějaké kolečko chybělo.

Panebože, ještě že toto nemusím vysvětlovat mému anglickému kamarádovi. To by češtině určitě nikdy neodpustil.