Pelkkä Poutanen & Annbjørg Lien: Bůh dvou tváří a citera ze snowboardu

Debutující finská experimentátorka Pelkkä Poutanen a velký návrat norské hráčky na hardangerské housle Annbjørg Lien.

Už jste někdy slyšeli, že by někdo zpíval třemi hlasy a ještě se u toho sám dirigoval? Pro Petru Poutanen z finského Tampere nic neobvyklého. Hraje si k tomu na čínskou citeru guzheng a národní nástroj kantele, což je sice také citera, ona si ji však nechala vyrobit ze snowboardu. Nakonec se obklopila elektronikou a přejmenovala se na Pelkkä Poutanen, což znamená Pouze Poutanen. Jinými slovy, dává tím najevo, že na debutovém albu Pyhä Veri Vuotaa už okolo sebe nepotřebuje mateřskou skupinu UTU experimentující s rockem, tradicemi a popem, a odteď odpovídá sama za sebe.

S výkladem rouhačského obalu alba, zobrazující Madonu s děckem, biskupy v červených talárech a jiné náboženské odkazy, vám zřejmě nepomůže ani český překlad názvu Tekoucí svatá krev, takže vysvětlení hledáte u Petry, od níž se ovšem dozvíte, že svou hudbou poukazuje na to, že potřeba lidí zažít posvátno je spjatá s historií sexuality, genderu a moci.

Takže jste se toho vlastně moc nedozvěděli, nicméně brzy si uvědomíte, že Petřino zhudebnění osobních prožitků s náboženským posvátnem vás k sobě přitahuje s narůstající intenzitou a její přeskoky z tradičních vokálních stylů k hrdelnímu zpěvu vás začínají ohromovat, stejně jako doslova fantazijní hudba.

Ne vždy je to o osobním posvátnu: třeba ve skladbě nazvané Srdce pastýře a myšlenky Mao Ce-tunga jedno jsou, se Petra provokativně ptá, proč prázdnotu vzniklou po násilném odstranění náboženství, nahrazuje v autoritářských režimech kult osobnosti. Zatímco jinde uvažuje v jiných dimenzích a upozorňuje: Nejsem ani inteligence ani mysl.

Norská hráčka na hardangerské housle Annbjørg Lien se na albu Janus vrátila v plné síle navzdory tomu nejhoršímu, co se může muzikantovi přihodit – před sedmi lety totiž zničehonic ohluchla na jedno ucho a dnes na něj slyší jen díky kochleárnímu implantátu.

Mezitím získala doktorát z etnomuzikologie a stala se ambasadorkou tradičního umění z jihonorského údolí Setesdal, zapsaného v roce 2019 na kulturní seznam UNESCO. Zahrnuje párový tanec, zpívanou poezii a hudební doprovod hardangerských houslí a židovské harfy neboli brumle. Housle pocházejí z nepříliš vzdálené regionu Hardanger, první zmínky o nich padly někdy v 17. století a od všech evropských se liší přidanými rezonančními strunami, zesilující zvuk nástroje a vytvářející nevšední drone.

Z toho důvodu housle církev považovala za ďáblův nástroj, pod tresty na něj zakazovala hrát a pálila jej na hranicích, takže z veřejnosti prakticky zmizely a s nimi hráči ovládající jak speciální techniky, tak hudební repertoár. Do oběhu se přes nevoli církve housle vrátily začátkem 20. století, trvalo ale ještě desítky let, než se hardangerská tradice dostala znovu do formy.

Za hranicemi Norska unikátní a krásně zdobené housle proslavila Annbjørg nejen svými alby, pozornost na sebe upřela také hraním s irskou skupinou The Chieftains a účastí v mezinárodním houslovém projektu String Sisters nebo po boku kanadské zpěvačky Loreeny McKennitt.

Teď si možná řeknete, aha, sice další mistrovská hráčka, přesto tradicionalistka. A budete vedle jak ta jedle: jestli Annbjørg od začátku snad každého nadchnula, tak snahou propojit tradice s jazzem, rockem a dokonce i popem. Samosebou, že vkusně a originálně.

A tím jsme u názvu alba Janus. Jak známo, jmenuje se tak starověký římský bůh dvou tváří, symbolizující nový začátek, rašící však v minulosti a přecházející do budoucnosti. Tak Annbjørg vnímá tradice ze Setesdalu okolo kterých se všechny její autorské skladby alba točí, takže by nás nemělo zaskočit, že v The Clock Is Ticking se k ní s lap steel kytarou přidá slavný norský bluesman Knut Reiersrud.

„Můžeš být technicky nejzdatnějším hráčem na světě, pokud ale starou hudbu nedokážeš rozhořet velkým plamenem, uhasne a navždy zmizí,“ uvedla Annbjørg a vysvětlila tím jeho moderní, přesahový zvuk i to, že si na něm i zazpívala a ve skladbě A Silver Spoon ve vzpomínce na romského houslistu Petera Strømsinga cestujícího po Setesdalu, se kterým místní klenotník měnil melodické písně za stříbrné lžičky.

Spustit audio