Po snímku Ruchoth Raoth přichází Emil Křižka s novým filmovým počinem Hrana zlomu

Než jsme se rozpovídali, působil skoro až plaše. Mluvil tiše, ale soustředěně a pomaličku rozehrál nejen svůj příběh, ve kterém hraje roli třeba jeho dyslexie a dysgrafie, ale třeba i zážitek z lesa, kam se vydal ve tři ráno sám, protože dostal tenhle nápad. O strachu v různých podobách a z různých věcí, o procesu tvorby, o vlastní spokojenosti a o hledání odpovědí na otázky, které máme uloženy hluboko uvnitř.
Kateřina Huberová k natáčení rozhovoru s Emilem Křižkou

Emil Křižka o hledání v sobě sama:

Já jsem velmi pozitivně naladěný. Čím dál víc. Jde o to, že v sobě řeším spoustu věcí, co se od mala nashromáždí, těch různých křivd a tak. Odloupnete jednu vrstvu a pod ní je zase nějaká další a další. Musíme sundat ty oschlé a nahnilé. Člověk se celý život zaobírá tím, aby se dobral toho jádra.

Uvědomuju si, že to, co mi vadí na druhých, tak je ve mně. Jasně, že mnohdy se ozve ego a já toho druhého označím za vola, ale zpětně si uvědomuju, proč se mě to dotklo. Ten druhý to taky nedělá vědomě, ale objevil se proto, aby mi reflektoval nějaký problém.

O temných tématech a tvorbě:

Možná, že  strach, jako emoce, na mě působil. Myslím ten v tom reálném životě. Že vás někdo přepadne nebo jdete v sedmi letech s košem a bojíte se otevřít víko té popelnice, protože na vás třeba něco bafne. No a já jsem chtěl nějak zkusit ten strach přenést na lidi jiným prostředím. Filmovým. Spíš je dostat do napětí. Nepracuju se strachem tak, že bych chtěl lekat, spíš vytvořit atmosféru, aby  se divák bál toho, co má ve své vlastní hlavě.

O prvním filmu a jeho úspěchu a o nás:

Zní to asi směšně, ale já jsem to čekal. Protože jsem to tak dělal, aby to bylo skvělé. Bral jsem si inspiraci od těch nejlepších. A do toho filmu jsem se snažil dát víc vrstev a z mála udělat něco velkého. Říká se, že na takové filmy u nás nejsou moc peníze. Ano, je to pravda, ale proč to neotočit ve svůj prospěch? Vím, že s penězi bych spoustu věcí natočil jinak – tak, jak jsem si je vymyslel. Ale když nemůžete, přichází výtvarnost, zručnost a odhodlání to povyprávět trošku jinak.

Přál bych nám, abychom se začali sami sebe více ptát a vůbec vedli více rozhovorů sami se sebou a hledali, kde máme ty věci, co nás trápí. Pak si můžeme rozumět více navzájem.