Podruhé Ibrahim Maalouf

Pro Ibrahima Maaloufa stále platí, co kdysi prohlásil: „Hudba není něco, co existuje, je to něco, co teprve vzniká. Bez pravidel, omezení, hranic.“ Moderní jazz se Maaloufovi stal východiskem k chytré reakci na globální podněty: jedinečně inovativně odposlouchává inspirace z tradic Blízkého východu, elektronické scény, popu, artrocku a opírá se o vše, čím je pro něho klasická hudba. Terapeutický soundtrack střetu dneška s minulostí rozpíná čtyř pístovou trumpetou, přizpůsobenou modům arabské hudby - dokáže uchvátit citem pro meditativní melodii, energickou valivost přecházející v katarzní erupci a patří k mistrům efektně vystavěných nálad. Nebrání se líbivosti. Jazzový puristé se na něho proto občas dívají skrze prsty, prý až příliš nadbíhá většinovému publiku, ale zapomínají, že Maalouf dokázal k modernímu jazzu spontánně přitáhnout pozornost posluchačů, kteří se mu jinak vyhýbají. Třeba výbušné album Red & Black Light se leckterým může stát ideálním úvodem.

Představuje Maaloufovu osobní poctu ženám: podle něho mají na chod současnosti zásadní podíl a nutí nás nepouštět ze zřetele podstatné životní pravdy. Na druhém albu Kalthoum už je konkrétní: sklání se před velikostí egyptské zpěvačky Oum Kalthoum, zůstávající i čtyřicet let po smrti nejvýznamnějším hlasem arabského světa. Umělkyní, pro jejíž obrovský význam a vliv na společnost se na Západě těžko hledá přirovnání. Americká etnomuzikoložka Virginia Danielson, autorka zpěvaččina životopisu The Voice of Egypt, si pomohla symboly: máme si představit kombinaci jazzové nadčasovosti Elly Fitzgerald, důstojnosti a politické váhy Eleanor Rooseveltové a masové popularity Elvise Presleyho. Slavný egyptský herec Omar Sherif to kdysi shrnul z arabského pohledu: "Ona se každé ráno znovunarodí v srdcích sto dvaceti milionů bytostí."

Maalouf si troufl na hodně: jazzově instrumentálně uchopil její legendární lyrickou skladbu Alf Leila wa Leila (Tisíc a jedna noc) z roku 1969. Skutečně ale riskoval? Oum Kalthoum (1898 nebo 1904 - 1975) proslula neuvěřitelným uměním improvizace: byť se rozhodla zazpívat dvě nebo tři běžně dlouhé skladby, koncert se v interakci s kapelou a publikem běžně natáhl na několik hodin. A to je přece parketa jamujících jazzmanů, tedy i Maaloufa. V arabské hudbě, vždy těsně spjaté s poezií, existuje kouzelné slovo tarab. Do západního jazyka nepřeložitelné, v jádru ale vyjadřuje stav posluchačovy euforie, nejhlubší možnou emocionální reakci na hudbu. I v tomto případě najdeme mezi Ibrahimem Maaloufem a geniální zpěvačkou těsnou spojitost: tarab jako prvořadý cíl. Maalouf konfrontuje klasické symfonie s jazzem a popkulturou: po Michaelovi Jacksonovi a Rihanně, se na albu Red & Black Light popasoval s Beyoncé ( skladba Run the World (Girls). Egyptská diva zase jako první ve 40. letech našla se svými dvorními skladateli precedens pro spojení lidových a náboženských tradic s poezií, a systém arabské hudby maqam prolnula s moderními západními vlivy.

Maalouf Alf Leila wa Leila (dílo skladatele Baligha Hamdiho a textaře Morsi Gamila Azize) rozdělil na sedm částí a přetransformoval do zvuku své trumpety a newyorské jazzové kapely: Scott Colley (kontrabas), Mark Turner (saxofon), Francks Woeste (klavír) a Clarence Penn (bicí)."Už ve své době zněla skladba jako kompromis mezi arabskou tradicí a západní orchestrací. Tahle umělecká vize je i pro mne způsob, jak hudebně dokázat, že arabská kultura zůstává kompatibilní se západními kódy, aniž by popírala svou původní identitu," uvedl Ibrahim Maalouf.