Pořád jdeme z role do role, a to je krásné, říkají kamarádky Naďa Konvalinková a Libuše Švormová
Herečky a kamarádky Naďu Konvalinkovou a Libuši Švormovou spojuje nejen práce, ale i letité přátelství. „S Libuškou je to opravdu takové to skalní přátelství, voláme si i mimo divadlo.“ Naďa Konvalinková v těchto dnech slaví významné životní jubileum. Kdy se tyto dámy setkaly?
Obě se narodily v Praze a obě vystudovaly DAMU. Naďa Konvalinková se poté přesunula na tři roky do Plzně do Divadla J. K. Tyla. Libuše Švormová měla po škole nabídky i do Prahy, ale uchvátilo ji krásné secesní divadlo v Pardubicích. „Vidíš, ty jsi šla na východ, já na západ. A v Plzni se na mě byl podívat obávaný režisér Láďa Vymětal,“ doplňuje Naďa Konvalinková. „Z něj jsem měla opravdu trému, ten byl na nás pes. Strašně dobře se mi ale pracovalo s režisérem Pavlem Hášou, i když jsem něco pokazila, říkal: Naděnko, ty to tak krásně hraješ, ale takhle by to divák nepochopil.“
Obě se pak setkaly v angažmá v Městských divadlech pražských, kde Naďa Konvalinková strávila sedmnáct a Libuše Švormová dokonce úctyhodných třicet let. „A téměř osmnáct let jsme společně jezdily zájezdové představení Štika k obědu. Tam s námi hrála i Květa Fialová a báječně jsme si to všechny užily,“ zavzpomínala Naďa.
Z role do role
Libuše Švormová se podělila o historku ze hry Zahradníkův pes: „Při třetí děkovačce jsme byli všichni domluvení, že se ukloníme a upadneme na zadek. Jednou jsme se ale domluvili, že to neuděláme a Nadě jsme to nějak neřekli. A ona jediná si kecla.“ „Ale tenkrát mi to tak vtipné nepřišlo, to jsem oplakala,“ směje se dnes s nadhledem Naďa Konvalinková.
Významnou filmovou rolí Nadi Konvalinkové je roztomilá Květuška z filmu Adéla ještě nevečeřela, který se začal natáčet v roce 1977, ale světlo světa spatřil až v roce 1980. „Točilo se to dva roky. Triky byly velmi složité, třeba když nám Adéla podávala hrnečky, tak to trvalo hodně dlouho. Byla na silonových nitích a ty se leskly, tak se musely přetírat speciálním nátěrem, ale ten pak zase popraskal,“ vypráví Naďa. „Já jsem ve filmu dabovala Olgu Schoberovou. Tak tam jsme se vlastně taky nepřímo potkaly,“ vzpomněla si Libuše.
Ani přes pokročilý věk si obě dámy na nedostatek práce stěžovat nemohou. „Zaplať pánbůh, pořád jdu z role do role. Všechno přicházelo úměrně k věku i váze,“ směje se Naďa a dodává: „Menší pauza byla, když se rozpadla Městská divadla, ale brzy jsem dostávala menší role, a pak se zase ozvala televize a film.“ I Libuši Švormovou poznamenalo rozdělení Městských divadel. „Předtím jsem hrála šestkrát týdně, v sobotu a neděli dokonce dvakrát, to dneska nechápu. A ano, po rozdělení se hrálo málo, proto jsem šla na volnou nohu. Být v angažmá s sebou nese hodně povinností, nejde jen tak jít něco natočit, vše musíte mít dovolené,“ vysvětluje herečka svoje rozhodnutí. Pak se naučila patnáct soudniček od Františka Němce a s tímto projektem pro jednoho herce jezdila po republice.
Divadelní průprava je pro herce nezbytná
Obě herečky se shodují, že bez divadla si to vůbec neumějí představit, takže na herecký důchod nelze ani pomyslet. Prozradily, že rády jezdí nejen do divadel, ale i do kulturních domů.
„Divadlo je základ, z toho může herec čerpat i v televizi nebo pro film. Dneska někteří ti mladí polykají koncovky a v mluveném projevu je to znát. Technika je důležitá, jen cit nestačí,“ říká Naďa. „Kdo nestál na jevišti, nemůže zvládnout velkou roli, i kdyby měl sebevětší cit a vypadal krásně. Ta průprava je potřebná,“ přitakává Libuše.
Potápění i procházky
Hraní je náročné i po fyzické stránce, jak se herečky udržují? „Měla jsem potápěcí období, mám za sebou dvacet ponorů, byla jsem i ve dvaceti metrech pod vodou a potkala jsem tolik ryb, co třeba jiný potápěč nepotká za rok. Ten svět pod mořem je snad ještě barevnější než tady nahoře. Užila jsem si to a jsem za to vděčná,“ říká Naďa, která dodnes chodí plavat, navštěvuje saunu, udržuje se protahovacím cvičením a hodně čte.
„Já takového potápěcího koníčka neměla. My s manželem rádi cestujeme po vlastech českých. Prodali jsme chatu, přestali jsme být vázaní, kdy musíme natřít okapy, a to nás moc baví,“ říká vitální Libuše. „Kopečky už úplně nemusím, radši procházku kolem jezera, ale něco ještě vyšlápnu. A plavání mě taky moc baví, to mě taky udržuje.“
Nadě Konvalinkové přejeme k narozeninám, ať si udrží svůj krásný optimismus a těšíme se na ni jako na porotkyni soutěže Pochoutkový rok.
Co své kamarádce popřála Libuše Švormová a co by si přála sama oslavenkyně? Jak vzpomínají na Miloše Kopeckého či Václava Vosku a jak se jim hraje s mladými herci? Poslechněte si v rozhovoru u Alex Mynářové.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.