Račí údolí na Jesenicku zdobí secesní budova někdejší vyhlášené tančírny
Račí údolí patří k nejkrásnějším lokalitám nejsevernějšího cípu Olomouckého kraje. Hluboce zařezané údolí prostupuje hluboko do nitra Rychlebských hor a odpradávna bylo místem vycházek a turistických výletů. Snad i proto zde stávalo mnoho restaurací a zábavných podniků, z nichž nejznámější je určitě secesní tančírna.
Tančírna stojí nedaleko vstupu do Račího údolí, v místech, kde se nad Račím potokem začnou svírat svahy okolních hor. V torzu někdejšího krajinářského parku stojí unikátní budova zdevastovaná nezájmem minulých staletí. Pozorné oko si však všimne, že se zde po desetiletích chátrání přece jen pomalu pracuje na obnově. Ta nebude ani levná ani jednoduchá, nicméně se blýská na lepší časy.
Historie secesní tančírny začala již v 19. století. Tehdy zde ale stávalo úplně jiné zařízení – biskupská parní pila. V blízkosti se nacházela malá pekárna s prádelnou u Račího potoka a naproti obytný úřední domek rovněž patřící vratislavskému biskupství.
Na začátku 20. století byla pila stržena a na jejím místě vznikla z popudu kardinála Georga Koppa tančírna s restaurací a hostinskými místnostmi. Stavba byla zahájena v roce 1906 a dokončena o rok později. Stavbou byl tehdy pověřen javornický stavitel Alois Utner. Za stavební sloh byl zvolen tehdy populární švýcarský horský styl, v němž se projevovala secese. Tančírna dostala po svém zakladateli jméno Georgshalle a hned se stala senzací mezi výletníky nejen z Javornicka, ale také z pruské strany hranice.
Tančírna měla i sociální zařízení a výtah
Tančírna byla pojata opravdu velkolepě a v duchu nejmodernějších trendů té doby. Zděné přízemí se samostatným vchodem bylo rozděleno na dvě hlavní části. V levé fungovala velká kuchyň, výčep a přípravní místnost. Druhá část sloužila jako sklad potravin a byly zde i dvě obytné místnosti. Nechybělo ani sociální zařízení a velkou vymožeností byl výtah, kterým se jídlo a pití dopravovalo nahoru do sálu.
První patro budovy pak patřilo dvacet metrů dlouhému lokálu a tanečnímu sálu, obklopenému dřevěnou verandou. Celý prostor byl vybudován ze dřeva a skla. Vše bylo vyvedeno v pestrých barvách a v oknech byly barevné vitráže. Celá budova pak byla osvětlena elektrickým světlem.
Kolem tančírny postupně vznikal i krajinářský park. Kromě domácích dřevin zde rostly například kanadské jedlovce, jedle kavkazské, borovice černé či stříbrné smrky. Kromě stromů zde zahradní posezení zdobily i rododendrony a další okrasné keře.
Objekt vystřídal spoustu vlastníků. Málem padl za oběť vandalům
Tančírna byla vyhledávaným místem až do II. světové války. Poté měli zdejší obyvatelé jiné starosti a s koncem války to platilo dvojnásobně. Po odsunu původních obyvatel patřila tančírna krátce soukromému správci, poté byla zestátněna.
Novým vlastníkem se staly Československé státní lesy. Po nich získalo tančírnu místní JZD a nakonec ji vlastnily České dráhy. Působilo zde i myslivecké sdružení, které zde mělo postaveno norovací areál.
I když tančírna nebyla v ideálním stavu, její osud se málem naplnil po roce 1990. Nejasné majetkové vztahy i nezájem majitelů způsobil, že se tančírna na přelomu tisíciletí ocitla téměř na pokraji zkázy. Co nezvládl zub času a drsné podmínky, to dokonali vandalové.
V této situaci se tančírny ujala nedaleké obec Bernartice. Již nyní je znatelné, že se začíná rekonstruovat. Nejhůře poškozené části konstrukcí byly zrenovovány a postupně se opravují další. Přesto čeká tančírnu „na konci světa“ - jak hlásá tabule při vstupu do údolí - hodně práce. Za záchranu ale rozhodně stojí, je to architektonický skvost a navíc v sobě má kus duše zdejšího krásného kraje.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
