Renáta Spisarová: Narušitel

Takový narušitel vypadá zprvu nenápadně a je pro takovou mimořádnou událost zvláštně vybaven. Zprvu je tich, plný posvátné úcty před něčím tak velkým, jako je například nastoupená filharmonie. Zhasnou světla v sále, vše utichá, poslední zapomnětlivci vypínají hlasité zvonění. Potlesk v sále, chvíle čekání a kapela spustí. A teď to začne.

Narušitel si vzpomene, že se zapomněl vysmrkat, ale kapesník je v kabelce. Cvakne taška, pomalu se otevírají zipy, úlovek chycen, zapínají se zipy, klapne spona. Docela decentní smrkání.

Už to vypadá, že prvních deset minut proběhne jen s hudbou. Omyl. Narušitel zjistí, že si zapomněl vytáhnout program. Co to vlastně hrají? Opět - klap spona, zip, šustot, program lapen, zip, spona. Jenže, v tašce zůstaly brýle - spona, zip, klíče od bytu, pak až brýle, zip, spona, četba programu.

Jenže, tíha hudby je čím dál tím naléhavější a dotyčná, pardon narušitel, si vzpomene, že možná začne kašlat, jenže nemá po ruce svůj cucavý bonbón.

Zrychlím to. Poté, co je vyloven, začne opatrné, zato důkladně slyšitelné odbalování staniolu. Říkám si: „Udělej to rychle, ženská, netrap nás!" Narušitel si dává ale záležet, aby nerušil. Konečně zamlaská, ale při té slasti jí spadnou brýle a s ním program. Chvíle šmátrání. Za hlasitého omlouvání, hurá, vše nalezeno! Ale bonbón v krku. Narušitel se dusí. To už se otáčejí všichni. Kašel návštěvnice je asi skrytým pokynem pro spuštění palby v sále. Šílím! Tak krásná piána a my tam máme navíc mikrofony. Vrhám za sebe bodavé pohledy a místnímu fotografovi doporučuji, ať si sbalí svůj cvakající kulomet a vypadne z mého dosahu.

Hlasité pst, pst probouzí i chrápajícího muže, který začne tleskat. Má to nacvičeno. Vidím rudě. Pánovi přede mnou se to zdá celé dlouhé, a tak si vytahuje mobil a pročítá došlou poštu. Nepříjemné světlo. Ale aspoň je potichu.

Blíží se finále. Krása, říkám si. „S dovolením?" šeptá úlisný hlas. „Jede nám autobus". Zvedám se. Padá mi taška, program, tužka, mikrofon.To zas syčí pro změnu na mě. Dvě postavy doskřípaly parketami dolů, bouchly dveře, zazněl vítězný akord. Bouřlivé ovace. Jdu pogratulovat zpoceném, ale šťastnému dirigentovi. „Tak jak to znělo v sále?" Výborně, odpovídám se širokým úsměvem, ráda, že aspoň on si ten koncert nerušeně užil.