Sami Galbi: Skvěle doladěná receptura hudebního chaosu

Chtít od třicetiletého zpěváka a elektro producenta Sami Galbiho, aby svou hudbu žánrově zarámoval, znamená předpokládat, že si žánrové hranice vůbec uvědomuje. Navíc to má složité i s identitou: narodil se marockému otci berberského původu a Francouzce, ale vyrůstal ve Švýcarsku a odmalička jezdil do za babičkou do Maroka, kvůli které se naučil arabský dialekt darija. Postupně žil také v Marseille, Casablance, Manchesteru a jako pouliční umělec procestoval půlku Evropy. Pro někoho, kdo kreativně upřednostňuje hudební chaos ideální životopis, v podstatě kopírující generační zkušenosti diaspory z Maghrebu považující za domov víc míst najednou.

Vystudoval politologii, zásadní obrat u něho ale nastal po letech strávených v kontrakulturním punkovém squatu v Loussane a během studijního pobytu v marockém městě Warzazátu, kde se zapojil do aktivit uměleckého kolektivu Hardzzazat, trvající v arabském světě na nulové toleranci k všem formám diskriminace, rasismu, misogynie a homofobie. Čekáte-li, že teď přijde zmínka o zrodu radikálního pankáče s undergroundovou ideologií, nedočkáte se, to by Sami Galbi před dvěma lety nesměl potkat marockého producenta Sofyanna Ben Youssefa, vystupujícího jako AMMAR 808, který ho přesvědčil, aby to zkusil na elektro tanečním parketu a pokud možno ho frenetickými severoafrickými rytmy podpálil.

„U popisu svého hudebního hybridu zpívaného v dialektu jsem zvažoval něco jako raï crush, ale pak to raději vzdal a nechal ho mluvit při tanci za sebe,“ řekl Sami Galbi. 

Jak z toho pořadu víme, Sofyann Ben Youssef s tím má bohaté zkušenosti a na albu Maghreb United už v roce 2018 dokázal, co se stane, když se s podporou analogových syntezátorů spojí severoafrické hudební tradice s experimentální taneční elektronikou. S debutovým albem Sami Galbimu pomohl, jak jen mohl a celé mu ho zmixoval, jinak mlad

ého všeumělce nechal dělat, co se mu zlíbí, což ve výsledku vedlo k tomu, že slyšíme také spoustu hip hopu, trapu, kýčovitého diska a ve zpěvu auto-tune. A znovu naše domněnky koriguje: z videoklipu skladby Dakchi Hani, ve kterém ho na sportovištích sledujeme poskakovat v trenýrkách a tílku, jasně vyplývá, že se i při reflexi rozchodu s dívkou humorně drží toho, o čem zpívá: tedy, že nic není tak vážné, jak se zdá.

Něco ale u Sami Galbiho, který si na koncertech vystačí úplně sám, platí pořád: důraz na marocký pop chaâbi a alžírský stal raï, hudbu, kterou slýchal od babičky. Raï vznikl ve 20. letech minulého století v krčmách a nevěstincích alžírského přístavu Oran, kde se berberské rytmy a poezie spojily s městskými a evropskými vlivy. Stal se nefiltrovaným, nemístně odvážným soundtrackem chudoby, odcizení a protikoloniální války, a proto upadl do nemilosti prudérní islámské společnosti, a když ho v 80. letech generace zpěváka Khaleda s elektrickými kytarami a klávesami proměnila v protestní rebelii, vláda raï dokonce pod přísnými tresty zakázala, takže většina zpěváků emigrovala do Francie, kde se brzy stal součástí popmusic a dnes na něho tančí Sami Galbi.