Silvie Mikulcová: Slibný projekt

Lidově se jim říká ghetta, společensky korektně sociálně vyloučené lokality. V Ostravě jsou jich desítky. Ty největší jsem prošla asi všechny a nikdy mi v nich nebylo dobře.

Ačkoli jsem z místních problémových lidí měla občas strach, nejvíce mou náladu ovlivňoval pocit beznaděje při pohledu na děti. Myslím si, že je téměř nemožné, aby v dospělosti vedly život, který my jako příslušníci většiny označujeme jako normální.

Už před lety někteří terénní pracovníci otevřeně říkali, že aktivity, které se organizují, se občas míjejí účinkem. Například počítačové kurzy. K čemu to dětem bude, když doma třeba nemají elektřinu? Na počítač s internetem navíc jejich rodiče nikdy nebudou mít peníze, leda že by se ještě více zadlužili. Přitom by asi více pomohlo, kdybychom jim dokázali zaplatit obědy ve školní jídelně.

Jistě, všichni se učíme. Před deseti lety byl termín sociálně vyloučená lokalita téměř neznámý. O potížích se mluví relativně krátce. Jsem ráda za Ostravu, že se město chce problému věnovat systematicky.

Místní politici otevřeně přiznávají, že se inspirovali ve Španělsku a že je teď relativně dobrá doba na žádosti o peníze z evropských fondů. Ve Španělsku se byli podívat. Šedesát procent lidí, se kterými se tam pracuje, má zaměstnání. Naučili se starat o své domy. Pochopili, že vzdělání je klíč k lepšímu životu. Trvalo to ale dvacet let.

Škoda, že jsme polovinu času promarnili a řadu ghett si mezitím sami vytvořili. Vždyť Ostrava chce postupně do svého plánu vtáhnout šest tisíc lidí a to je ohromná síla.