Skauti se po šedesáti letech sešli ve Frýdku-Místku

Psal se rok 1946. Mauglímu bylo osmnáct a na táboře dohlížel na mladší kluky. "Všechno jsme si dělali sami. Já jsem jim vařil, hlídal je, nosili jsme z nedaleké vesnice potraviny, plnili jsme bobříky. Ta samostatnost chlapce naučila chlapce odvaze. Rádi na tu dobu vzpomínají. Po roce 1949 byl skaut pomalu zakázán, já odešel na vojnu a vzpomínky zůstaly v nás," vzpomíná Mauglí, občanským jménem Vilém Vlk.

Logo|foto:Český rozhlas

Mauglí pozval na setkání všechny své přátele. Nechyběl tu ani Jiří Reček. Na svou přezdívku si už nevzpomíná, ale zážitky z těch let mu z paměti nikdo nevymaže. "Dalo mi to jakýsi návod nebo směr, aby člověk disponoval spíše těmi dobrými vlastnostmi. Absolvoval jsem dva skautské tábory a myslím si, že to bylo takové radostné období. Velmi rád jsem na ty schůzky do skautu chodil. Pak to, bohužel, po roce 1948 skončilo."

Na stole se mezitím kupí fotografie, kroniky a alba, vzpomínky na společně strávené chvíle. Usmívá se nad nimi i Roman Teichmann, ve skautském světě známý jako Stopař. K albu vedle Stopaře usedl i Ctirad Fuksík. Přiznává, že právě on hledal původně ve skautingu právě jen to klukovské vyžití.

"Pokud se to bere opravdu vážně, je to základ pro nějakou takovou sebekázeň. Když něco slíbím, tak to dodržím, splním. Jsou to takové elementární věci, které já považuji za velice cenné hodnoty," dodal Ctirad Fuksík.